Jak měřit skutečný přínos sportovních dotací?

Počet členů, soutěží ani rozdělené miliony samy neukazují, zda dotace funguje. Stát musí předem určit, jakou změnu chce veřejnými penězi vyvolat.

Dva sportovní projekty dostanou od státu shodně deset milionů korun. První udrží u pravidelného sportu dva tisíce dětí, které už předtím sportovaly. Druhý přivede ke sportu osm set dětí, které pravidelný pohyb dosud neměly. Třetí projekt za stejnou částku pracuje jen se třemi sty dětmi, ale zaměřuje se na ty, které mají zdravotní, sociální nebo jiné bariéry.

Který z těchto projektů využil veřejné peníze nejlépe?

Na první pohled by mohlo stačit vydělit dotaci počtem dětí. První projekt by potom vyšel jako nejefektivnější. Jenže takový výpočet vůbec neříká, čeho chtěl stát svými penězi dosáhnout.

Pokud chtěl udržet co největší počet dětí ve sportu, může být nejúspěšnější první projekt. Pokud chtěl přivést k pohybu děti, které nesportují, může být úspěšnější druhý. A pokud chtěl odstranit zdravotní nebo sociální bariéry bránící dětem ve sportování, může největší veřejný přínos vytvořit třetí.

Právě tady začíná skutečné hodnocení sportovních dotací.

Nejvyšší kontrolní úřad už při kontrole podpory sportu v letech 2019 až 2022 upozornil, že Národní sportovní agentura nesledovala a nevyhodnocovala, zda její výdaje vedly například k zastavení poklesu tělesné zdatnosti dětí a mládeže, zastavení růstu jejich nadváhy a obezity nebo ke snížení ekonomické spoluúčasti rodin ve sportu. MŠMT a NSA přitom v kontrolovaném období vydaly na podporu sportu ze státního rozpočtu celkem 26,5 miliardy korun.

Akční plán podpory sportu 2027, který vláda schválila 27. července 2026, už s potřebou vyhodnocování dotačních programů pracuje. Právě proto je namístě položit další otázku: podle čeho by měl stát poznat, že sportovní dotace skutečně funguje?

Pět otázek, které by měla mít každá významná dotace

Základ nemusí být složitý. U každého významnějšího dotačního programu by mělo být ještě před jeho vyhlášením možné odpovědět na pět otázek.

Koho chceme podpořit?

Nestačí napsat děti a mládež. Jiný veřejný cíl představuje podpora dětí, které už pravidelně sportují, jiný získávání nových sportovců a další například udržení dospívajících ve sportu v období, kdy s pravidelnou aktivitou často končí.

Stejně tak je rozdíl mezi podporou běžné sportující populace a programem zaměřeným na děti, kterým ve sportování brání zdravotní, ekonomické, sociální nebo regionální překážky.

Jakou změnu chceme vyvolat?

To je základní otázka celé dotace.

Chce stát zvýšit počet pravidelně sportujících dětí? Udržet je u pohybu déle? Snížit finanční bariéru pro rodiny? Zvýšit počet kvalifikovaných trenérů? Zlepšit dostupnost sportu v menších obcích? Nebo připravovat talentované sportovce pro reprezentaci?

Bez jednoznačné odpovědi nelze později rozhodnout, zda program uspěl.

Podle čeho změnu poznáme?

Teprve zde přicházejí ukazatele.

U programu pro děti může být relevantní počet skutečně aktivních účastníků, počet nově zapojených dětí, pravidelnost jejich pohybu nebo podíl těch, které sportují i po roce.

U trenérů může stát sledovat nejen počet získaných kvalifikací, ale také to, kolik vyškolených trenérů skutečně pracuje s dětmi a jak dlouho u této činnosti zůstávají.

U infrastruktury není konečným výsledkem otevřená hala nebo nové hřiště. Výsledkem je jejich skutečné a dlouhodobé využívání.

Kolik dosažený výsledek stál?

Tím se dostáváme k dalšímu důležitému ukazateli – nákladům na dosažený výsledek.

Nestačí konstatovat:

klub dostal dva miliony korun.

Podstatnější může být informace:

veřejná podpora pomohla přivést k pravidelnému sportování 300 nových dětí.

Teprve potom lze orientačně počítat náklady na jedno nově zapojené dítě a porovnávat různé způsoby podpory.

Ani tento ukazatel však nesmí fungovat mechanicky. Zapojení dítěte, které musí překonávat výrazné bariéry, může vyžadovat více práce i peněz než získání dítěte ze sportující rodiny. Vyšší náklady proto automaticky neznamenají horší výsledek.

A nakonec přichází možná nejsložitější otázka:

Co by se stalo bez dotace?

Jestliže stát zaplatí činnost, která by proběhla ve stejném rozsahu i bez veřejné podpory, dodatečný efekt dotace může být malý.

Naopak program, který vytvoří aktivitu, jež by bez veřejných prostředků nevznikla, může mít výrazný veřejný přínos.

U každého jednotlivého klubu samozřejmě nelze vytvářet kontrolní skupiny a složité ekonomické studie. U celostátních programů za stovky milionů nebo miliardy korun však stát může pracovat s reprezentativními vzorky, dlouhodobými daty, regionálním porovnáním nebo nezávislým výzkumem.

Hodnocení dopadu má být především úkolem poskytovatele dotace, nikoliv malého sportovního klubu.

Každá sportovní dotace potřebuje vlastní měřítko

Z toho vyplývá další důležitý princip. Všechny sportovní dotace nelze hodnotit stejnými ukazateli.

Program podporující pravidelný pohyb dětí má jiný účel než financování sportovní reprezentace. Investice do sportovní infrastruktury má jiné výsledky než příprava trenérů. Program zaměřený na prevenci sleduje něco jiného než systém podpory talentované mládeže.

U dětského sportu může stát sledovat především zapojení, pravidelnost, dostupnost a dlouhodobé udržení dětí u pohybu.

U talentované mládeže už může být relevantní sportovní rozvoj a přechod mezi jednotlivými stupni přípravy.

U reprezentace je legitimním měřítkem mezinárodní konkurenceschopnost českého sportu.

U programů zaměřených na prevenci mohou být významné zdravotní přínosy.

U programů zaměřených na odolnost mohou mezi sledované výsledky patřit fyzická připravenost, praktické dovednosti, schopnost spolupráce nebo připravenost na mimořádné situace.

U sportovní infrastruktury by se stát neměl spokojit s informací, že bylo sportoviště postaveno. Měl by vědět, kolik lidí jej používá, jak často, jakým skupinám slouží a jaké jsou veřejné náklady na jeho skutečné využívání.

Podobně u významné sportovní akce není samotné uskutečnění turnaje, mistrovství nebo závodu výsledkem veřejné politiky. Pokud do něj stát investuje významné prostředky, měl by předem vědět, zda očekává sportovní, ekonomický, společenský, turistický nebo infrastrukturní přínos.

Zahraniční zkušenosti ukazují, že takové hodnocení nemusí zůstat pouze teorií.

Sport England pracuje při hodnocení společenské hodnoty sportu s dopady na fyzické a duševní zdraví, individuální wellbeing i s širšími úsporami veřejných služeb. Jeho aktualizovaný model odhadl společenskou hodnotu sportu a pohybové aktivity v Anglii za rok 2023/24 na 122,9 miliardy liber. Z toho 106,9 miliardy připadá na primární hodnotu spojenou s wellbeingem a 15,9 miliardy na širší zdravotní hodnotu pro společnost.

Taková čísla samozřejmě nelze mechanicky převést do českých podmínek ani podle nich hodnotit jednotlivý český klub. Podstatný je princip: hodnota sportu pro stát nekončí počtem členů, soutěží a medailí.

Stát musí zohlednit i to, odkud člověk začíná

Pouhé počítání výsledků může vytvořit ještě jeden problém.

Představme si dotační program, který začne odměňovat organizace podle počtu nově získaných dětí.

Kluby se logicky budou snažit získávat děti tam, kde je to nejsnazší.

Sto nových účastníků z rodin, kde rodiče sami sportují, mají dostatek prostředků na vybavení a dopravu a žijí v místě s kvalitní sportovní infrastrukturou, může být relativně snadno dosažitelným výsledkem.

Přivést třicet dětí z prostředí, kde se prakticky nesportuje, může vyžadovat podstatně větší úsilí.

Pokud stát bude hodnotit pouze absolutní počet, může paradoxně posílat další veřejné prostředky především tam, kde je sport už dnes nejsilnější.

Proto musí při hodnocení vstupovat do hry také výchozí podmínky.

Zajímavý příklad nabízí Sport England, jehož Inequalities Metric sleduje kombinaci osobních, sociálních a ekonomických charakteristik ovlivňujících pohybovou aktivitu. Data ukazují výrazný rozdíl i u dětí: doporučenou úroveň pohybové aktivity podle tohoto ukazatele splňuje 51 procent dětí bez sledovaných charakteristik nerovnosti, ale jen 39 procent dětí se dvěma či více takovými charakteristikami.

Český systém samozřejmě nemusí tento model kopírovat. Princip je však důležitý.

Při hodnocení veřejného přínosu lze zohlednit například regionální dostupnost sportu, ekonomické podmínky, věk, dosavadní pohybovou aktivitu nebo specifické bariéry cílové skupiny.

Nejde o to vytvořit další komplikovaný dotační vzorec se stovkami koeficientů.

Právě naopak.

Základní pravidlo může být velmi jednoduché:

Stát musí předem určit, koho chce veřejnými penězi podpořit, jakou změnu chce vyvolat a podle čeho pozná, že nastala.

Teprve potom má smysl rozhodovat o částce.

A právě zde může být skutečný význam Akčního plánu podpory sportu 2027. Pokud má vyhodnocení dotačních výzev sloužit jako podklad pro další změny dotačního systému, nemělo by skončit otázkou, zda byly peníze správně rozděleny a vyúčtovány.

Mělo by odpovědět také na otázku, jaký veřejný přínos jednotlivé programy skutečně vytvořily.

Potom se můžeme vrátit ke třem projektům z úvodu.

Dva tisíce dětí udržených ve sportu. Osm set nově zapojených. Tři sta dětí, které musely překonávat výrazné bariéry.

Bez předem stanoveného cíle nelze říci, který projekt byl nejlepší.

A právě to může být nejjednodušší pravidlo pro budoucí systém sportovních dotací:

Nejdříve musí stát vědět, jakou změnu chce veřejnými penězi vyvolat. Teprve potom může měřit, zda jí skutečně dosáhl.

Přečtěte si také:

Gymnathlon chce být první sportovní adresou českých dětí

Kdo patří do sportu pro všechny? Spor Gymnathlonu s NSA

Nová strategie sportu naráží na stará pravidla dotací

Český sport má nový plán. Teď se ukáže, zda změní systém

Děti mají sportovat. Musí ale už od šesti let závodit?

Sport pro všechny. Ale opravdu pro všechny děti?

Český sport potřebuje víc než trenéry medailí

Proč musí být získání sportovní dotace tak složité?

Stát dává miliardy na sport. Ví ale, co za ně dostává?

Zdroje:

(sklen; foto: AI)

Pohyb a zdraví

Portál pohyb a zdraví nabízí články, tipy a inspiraci pro zdravý životní styl, pravidelný pohyb a vyvážené stravování. Objevte doporučení odborníků, zajímavé akce i praktické rady, jak zlepšit kondici, zdraví i celkovou pohodu.