Český sport vstupuje do období, kdy se má postupně měnit způsob, jakým stát přemýšlí o jeho podpoře. Strategie SPORT A POHYB 2030+ staví vedle vrcholového a výkonnostního sportu mnohem výrazněji prevenci, dostupnost pohybu, všestrannost dětí, pohybovou gramotnost a dlouhodobý vztah člověka ke sportu.
Na tuto strategii navazuje Akční plán podpory sportu 2027, který vláda schválila 27. července 2026. Dokument už nezůstává jen u obecných formulací. Obsahuje konkrétní úkoly, podle nichž se mají vyhodnotit dotační výzvy roku 2026 a následně upravit dotační schéma pro rok 2028. Vláda tak fakticky otevřela otázku, zda současný způsob rozdělování peněz skutečně podporuje cíle, které stát nově považuje za prioritní.
Právě zde je případ Asociace Český Gymnathlon zajímavější než jako pouhý spor jedné sportovní organizace s Národní sportovní agenturou. Ukazuje totiž na mnohem obecnější otázku: podle čeho má stát poznat, že veřejné peníze vložené do sportu skutečně přinesly očekávaný výsledek?
Gymnathlon jako test nového pohledu na dětský sport
Gymnathlon je postaven na principu, který se v mnoha ohledech překrývá s tím, co nyní stát deklaruje ve svých strategických dokumentech. Nevede malé děti k rané specializaci na jediný sport, ale prostřednictvím pohybových her, gymnastických, atletických a dalších prvků rozvíjí jejich všeobecnou pohybovou připravenost.
Podle údajů organizace působí Gymnathlon ve více než 130 městech a jeho programy prošlo přibližně 20 tisíc dětí. Asociace uvádí, že čtyři z pěti dětí po odchodu z jejích programů pokračují ve sportovních klubech.
Právě poslední údaj je z hlediska veřejné podpory mimořádně zajímavý. Neměl by být automaticky přijímán jako nezávisle ověřený fakt, protože vychází z vlastního průzkumu organizace. Pokud by však byl systematicky a nezávisle sledován, představoval by přesně ten druh informace, který by měl stát při hodnocení podpory sportu zajímat.
Nejen kolik má organizace členů. Nejen kolik uskutečnila tréninků. Nejen kolik peněz vyčerpala.
Ale především: co veřejná podpora skutečně přinesla?
Pokud například program zaměřený na čtyřleté až desetileté děti dokáže přivést ke sportu tisíce dětí a významná část z nich následně pokračuje v dalších sportovních klubech, vzniká měřitelný veřejný přínos. Podobně by bylo možné sledovat, kolik dětí u sportu zůstane po dvou či pěti letech, zda se snižuje jejich odchod od pohybových aktivit nebo zda veřejná podpora skutečně rozšiřuje základnu sportujících.
Akční plán podpory sportu 2027 jde právě tímto směrem. U dětí do 12 let požaduje vytvoření národního rámce dlouhodobého sportovního rozvoje založeného na všestrannosti, pohybové gramotnosti, osobnostním růstu, pozdější specializaci a respektování biologického zrání.
To je pozoruhodné právě ve vztahu ke Gymnathlonu. Princip, na kterém organizace svůj program postavila, se velmi podobá tomu, co chce stát nyní vytvořit jako referenční rámec pro český dětský sport.
Přesto byla žádost Asociace Český Gymnathlon ve výzvě Všesportovní organizace 2026 zastavena. NSA dospěla k závěru, že organizace nesplňuje podmínku oprávněného žadatele, protože její činnost zaměřená na děti podle agentury nenaplňuje požadavek sportu určeného „širokým vrstvám obyvatelstva“.
Samotná výzva přitom definuje sportovce jako fyzickou osobu, která skutečně vykonává sportovní činnost, pro kterou je u sportovní organizace evidována. Sport pro všechny výzva odvozuje od zákona o podpoře sportu.
Asociace tento výklad napadla správní žalobou. O tom, zda je její právní argumentace správná, musí rozhodnout soud. Pro budoucí sportovní politiku je ale možná ještě důležitější jiná otázka: odpovídá způsob, kterým jsou dotační programy vykládány, směru, kterým se chce český sport podle nové strategie vydat?
Sportovec podle zákona nemusí být totéž co člen spolku
Právě zde se dostáváme k jednomu z méně viditelných problémů současného systému.
Zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, definuje sportovce prostřednictvím jeho skutečné sportovní činnosti a evidence u sportovní organizace. Také samotná Výzva Všesportovní organizace 2026 výslovně uvádí, že sportovcem je fyzická osoba, která v daném kalendářním roce skutečně vykonává sportovní činnost, pro kterou je u sportovní organizace evidována.
To je důležitá konstrukce.
Zákonná definice totiž nestaví pojem sportovce primárně na členství ve spolku. Klíčové je, že člověk skutečně sportuje a je pro tuto činnost u sportovní organizace evidován.
Dotační systém však k této základní definici přidává další podmínky.
Výrazně je to vidět například u podpory sportovních organizací svazového charakteru. NSA zavedla minimální členský příspěvek 200 korun za člena za kalendářní rok nebo soutěžní období. Příspěvky se vztahují na členy vykazované v Rejstříku sportu jako aktivní sportovci a svaz musí vést evidenci konkrétních plateb. NSA zároveň stanovila, že členy sportovního svazu musí být kromě sdružených sportovních spolků také fyzické osoby.
To je legitimní dotační konstrukce, pokud ji stát považuje například za nástroj prokazování skutečné vazby sportovce k organizaci. Je však třeba rozlišovat dvě různé věci.
Jednou je zákonná definice sportovce. Druhou jsou dodatečné podmínky stanovené poskytovatelem dotace.
Právě tento rozdíl může být významný zejména u dětí.
Rodiče často nehledají spolek, jehož členem by se jejich dítě mělo stát. Hledají především možnost, aby dítě pravidelně sportovalo. Z pohledu veřejné sportovní politiky proto stojí za úvahu, zda musí být členství ve spolku vždy základním měřítkem podpory, nebo zda by v některých programech nemohla být rozhodující skutečná a časově vymezená evidence sportovní aktivity.
Takový systém by mohl například evidovat dítě jako aktivního sportovce po dobu jednoho roku, během něhož se pravidelně účastní programu. Evidence by mohla být spojena s konkrétní organizací, aktivitou a obdobím a současně například s úrazovým pojištěním.
Pro stát by pak nebylo nejdůležitější, zda dítě formálně vstoupilo do spolku, ale zda skutečně a pravidelně sportuje.
Členská evidence je samozřejmě důležitým organizačním údajem. Sama o sobě však nemusí vždy dokonale vypovídat o intenzitě skutečné sportovní činnosti. Dítě může do spolku vstoupit, později sportování ukončit a formální členství nemusí být okamžitě ukončeno.
To neznamená, že sportovní organizace své členské základny uměle navyšují. Ukazuje to pouze metodický problém: členství a skutečná sportovní aktivita nejsou automaticky totožné veličiny.
Moderní digitální evidence by přitom umožňovala pracovat přímo s aktivitou. Stát by mohl vědět, kolik lidí skutečně sportuje, v jakém věku, jak dlouho, v jakém regionu a zda u pravidelného pohybu zůstávají.
Taková data by byla pro řízení sportovní politiky cennější než samotný počet členů organizací.
A právě tímto směrem míří i Akční plán 2027, který počítá s novým Národním registrem sportu, projektem Sport v mapách a systémem Sport v datech.
Od počtu členů k měření skutečného přínosu
Rozměr problému ukazuje program Můj klub. Podle údajů NSA může být v programu Můj klub 2026 podpořeno až 6 929 žádostí a celková částka určená na podporu dosahuje 1,867 miliardy korun.
Při takovém objemu veřejných prostředků už není otázka způsobu hodnocení pouze technickým detailem dotační administrativy.
Je to otázka sportovní politiky.
Stát by měl být schopen odpovědět nejen na to, komu peníze rozdělil, ale také co za téměř dvě miliardy korun získal.
Kolik dětí díky podpoře začalo pravidelně sportovat?
Kolik jich u sportu zůstalo?
Kolik dětí by bez veřejné podpory sportovat nemohlo?
Do jaké míry dotace snižuje ekonomické bariéry rodin?
Kolik peněz připadá na skutečně pravidelně sportující dítě?
A jak se výsledky liší mezi regiony, jednotlivými sporty nebo různými modely práce s mládeží?
Právě konkrétní přínos dotace by měl být jedním ze základních kritérií jejího hodnocení. U jednoho programu může být výsledkem větší počet pravidelně sportujících dětí, u jiného jejich udržení ve sportu během adolescence, u dalšího kvalitnější trenérská práce, dostupnější infrastruktura nebo rozšíření sportování do regionů, kde jsou dnes možnosti omezené.
Nejde přitom pouze o kritiku přicházející ze sportovního prostředí.
Akční plán podpory sportu 2027 sám konstatuje, že NSA dosud chybí systematické vyhodnocení dopadů jednotlivých výzev a veřejný přístup k tomuto typu informací. Proto ukládá zpracovat souhrnnou evaluační zprávu výzev 2026 a následně její závěry promítnout do úprav dotačního schématu pro rok 2028.
To může být důležitější změna, než se na první pohled zdá.
Česká dotační politika ve sportu byla po desetiletí budována především kolem organizací, členských základen, sportovních svazů a soutěžních struktur. Tento systém má své opodstatnění a bez klubů, svazů a dobrovolnického spolkového prostředí by český sport nemohl fungovat.
Nová strategie ale přidává další rozměr.
Stát chce prostřednictvím sportu zlepšovat zdraví populace, posilovat prevenci, zvyšovat pohybovou gramotnost dětí, omezovat jejich odchod od sportu a podporovat celoživotní pohybovou aktivitu.
Pokud mají být právě toto nové cíle sportovní politiky, musí se postupně změnit také způsob, jakým stát hodnotí úspěšnost vynaložených peněz.
Případ Gymnathlonu proto není důležitý jen kvůli tomu, zda jedna organizace získá nebo nezíská konkrétní dotaci.
Je zajímavý především jako test systému.
Organizace pracující s malými dětmi staví svůj program na všestrannosti, pohybové gramotnosti a pozdější specializaci. Právě tyto principy nyní stát zařadil mezi priority dalšího rozvoje dětského sportu. Současně však tato organizace narazila na dotační pravidla vytvořená podle dosavadního systému.
Nemusí z toho automaticky vyplývat, že současná pravidla jsou špatná nebo že rozhodnutí NSA bylo nezákonné. O zákonnosti konkrétního rozhodnutí rozhodne správní soud.
Pro stát z toho ale vyplývá otázka, kterou bude muset při přípravě dotačního schématu pro rok 2028 zodpovědět:
Chceme veřejnými penězi především podporovat existující organizační struktury sportu, nebo chceme stále více podporovat a měřit skutečný pohyb lidí a výsledky, které veřejná podpora přináší?
Ideální systém pravděpodobně nebude volbou jednoho nebo druhého.
Bude muset umět obojí.
Podporovat stabilní sportovní organizace, bez nichž pravidelný sport nemůže existovat, a zároveň otevřít prostor novým modelům, které dokážou přivést k pohybu další děti a další skupiny obyvatel.
Právě proto bude rozhodující, zda se obecné principy Strategie SPORT A POHYB 2030+ skutečně promítnou do dotačních podmínek.
Akční plán 2027 k tomu vytváří první konkrétní příležitost. Skutečnou změnu ale ukážou až dotační pravidla pro rok 2028.
Přečtěte si také:
Gymnathlon chce být první sportovní adresou českých dětí
Kdo patří do sportu pro všechny? Spor Gymnathlonu s NSA
Zdroje:
- Zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu
- Národní sportovní agentura – Výzva 4/2026 Všesportovní organizace 2026
- Národní sportovní agentura – Výzva 8/2026 Můj klub 2026
- Národní sportovní agentura – Povinné členské příspěvky
- Vláda ČR – výsledky jednání vlády 27. července 2026
(sklen; foto: AI)





















