Český stát chce dostat ke sportu více dětí. Alespoň tak lze číst nový směr státní sportovní politiky. Akční plán podpory sportu 2027 staví u nejmladších na všestrannosti, pohybové gramotnosti, osobnostním růstu a pozdější specializaci. Výslovně přitom upozorňuje, že tlak na ranou specializaci a výsledky u dětí je v rozporu s poznatky o jejich dlouhodobém vývoji a může přispívat k předčasnému odchodu ze sportu.
Když se však tento nový směr porovná s dosavadním dotačním modelem nastaveným v předchozím období, objeví se zajímavý rozdíl. Výzva Můj klub 2026 totiž finančně výrazně více oceňuje dítě, které závodí než dítě, které pravidelně sportuje, ale soutěží se neúčastní.
Nejde přitom o okrajovou debatu. Program Můj klub patří k největším nástrojům státní podpory českého sportu. Pro rok 2026 byla ve výzvě stanovena alokace 1,702 miliardy korun.
Právě proto stojí za otázku, jaké chování sportovních klubů dosavadní dotační model prostřednictvím veřejných peněz motivoval – a zda má nový strategický směr tuto logiku změnit.
Když má závodící dítě pro dotaci několikanásobně vyšší hodnotu
Výzva Můj klub 2026, připravená ještě podle dosavadního modelu podpory, rozlišuje několik kategorií sportovců.
Do kategorie K1 patří nesoutěžící sportovci ve věku od čtyř do patnácti let, kteří absolvují nejméně jednu tréninkovou jednotku týdně. Základní částka podpory činí 1 100 korun na sportovce.
U soutěžících dětí je situace výrazně odlišná. Kategorie K2.1 zahrnuje sportovce od šesti do devatenácti let, kteří absolvují minimálně dvě tréninkové jednotky týdně a nejméně šest soutěžních dnů za rozhodné období. Základní částka zde činí 4 000 korun.
U kategorie K2.2 se základní částka zvyšuje ještě o dalších 1 000 korun.
Rozdíl tedy není symbolický. Soutěžící dítě může mít při výpočtu dotace více než trojnásobnou, v některých případech více než čtyřnásobnou hodnotu oproti dítěti, které pravidelně sportuje, ale nezávodí.
Výzva navíc umožňuje, aby byl tentýž soutěžící sportovec při splnění stanovených podmínek v různých sportovních odvětvích podpořen až u tří žadatelů.
To samozřejmě neznamená, že je soutěžení samo o sobě špatné. Soutěž je přirozenou součástí sportu a pro mnoho dětí představuje motivaci. Otázkou ale je, zda má právě účast v soutěžích vytvářet tak výrazný rozdíl ve výši veřejné podpory už u nejmladších věkových kategorií.
Ekonomická motivace totiž přirozeně ovlivňuje chování organizací. Jestliže stát poskytuje výrazně vyšší podporu na závodící dítě, vytváří tím pro kluby motivaci dostávat děti do soutěžního systému co nejdříve.
A právě zde vzniká určitý rozpor s tím, co nyní říká Akční plán podpory sportu 2027.
Nový Akční plán míří jiným směrem
Jedním z konkrétních úkolů Akčního plánu je vytvoření Národního rámce dlouhodobého sportovního rozvoje pro děti do 12 let.
Zdůvodnění tohoto opatření je mimořádně důležité. Dokument konstatuje, že tlak na ranou specializaci a výsledky u dětí je v rozporu s vědeckými poznatky o jejich vývoji a vede k vyššímu dropoutu, tedy předčasnému opouštění sportu, i ke zužování sportovní základny.
Nový rámec má proto klást důraz na všestrannost, pohybovou gramotnost, osobnostní růst, pozdější specializaci a respektování biologického zrání dítěte.
To je zásadní změna pohledu.
Cílem sportovní politiky u nejmenších dětí by podle této logiky nemělo být co nejrychleji zjistit, kdo bude dobrý fotbalista, atlet, hokejista nebo tenista. Prvním cílem má být vytvořit širokou základnu dětí, které se naučí dobře pohybovat, získají pozitivní vztah ke sportu a zůstanou fyzicky aktivní.
Teprve z této široké základny se později mohou přirozeně profilovat děti se zájmem a předpoklady pro výkonnostní a vrcholový sport.
Akční plán přitom nejde pouze cestou obecných deklarací. Pro rok 2027 ukládá vyhodnotit dotační výzvy roku 2026 a následně připravit úpravu dotačního schématu pro rok 2028, včetně kritérií, bonifikací a způsobilých nákladů.
Právě tady se může ukázat, zda nový strategický směr skutečně změní způsob rozdělování veřejných peněz.
Akční plán podpory sportu 2027 schválila vláda 27. července 2026.
Inspirativní může být také zahraniční zkušenost. Například norský systém dětského sportu soutěžení nezakazuje. Jeho pravidla však staví do centra potřeby dítěte, účast, bezpečnost, radost ze sportu a dlouhodobou motivaci pokračovat. Norská pravidla zároveň upravují, jakých soutěží se děti mohou účastnit a jak se má pracovat s výsledky, pořadím a oceňováním.
Za co vlastně stát platí?
Celá debata se nakonec dostává k jednodušší otázce, která by měla doprovázet každou sportovní dotaci:
Co chce stát za vynaložené peníze získat?
Pokud financuje reprezentaci, může sledovat mezinárodní výsledky, počet reprezentantů, kvalitu přípravy nebo konkurenceschopnost českého sportu.
Pokud podporuje talentovanou mládež, může hodnotit, zda systém skutečně rozvíjí perspektivní sportovce a kolik z nich pokračuje do vyšších výkonnostních kategorií.
Jestliže ale stát podporuje sport nejmenších dětí, měla by být měřítka jiná.
Kolik dětí jsme dostali k pravidelnému pohybu?
Kolik jich u sportu vydrželo?
Kolik dětí začalo sportovat, přestože předtím organizovaně nesportovaly?
Jak dostupná je nabídka pro děti, které nejsou mimořádně talentované?
A kolik dětí pokračuje ve sportu i po několika letech?
Právě tato čísla mohou být pro stát důležitější, než počet šestiletých nebo osmiletých dětí přihlášených do soutěží.
Dosavadní model Mého klubu totiž do určité míry směšoval dvě různé veřejné politiky – podporu masového zapojení dětí do pohybu a podporu sportovní výkonnosti.
Obě mají své místo. Nemusejí však být financovány podle stejné logiky.
Jestliže je strategickým cílem rozšířit pohybovou základnu, měl by stát oceňovat také schopnost organizace přivést ke sportu nové děti, udržet je u pravidelného pohybu a nabídnout jim kvalitní vedení bez nutnosti časného vstupu do soutěžního systému.
Naopak tam, kde stát financuje talentovanou mládež a výkonnostní sport, je naprosto legitimní pracovat s výsledky, soutěžemi, výkonností a kvalitou sportovní přípravy.
Takové rozdělení by bylo srozumitelnější také pro samotné kluby.
Navíc nejde pouze o nový problém. Už předchozí státní koncepce deklarovala, že sportovní politika má vytvářet podmínky pro pohybové aktivity obyvatel bez rozdílu talentu a pro organizované i neorganizované sportovce. Také státní dotační politika uváděla mezi problémy nízkou členskou základnu organizovaného sportu, pokles zdatnosti populace a snižující se pohybovou gramotnost.
Akční plán 2027 proti dosavadnímu modelu staví poněkud jiné priority. Výkonnostní sport, reprezentace a rozvoj talentů zůstávají důležitou součástí státní sportovní politiky, ale u nejmladších dětí se mnohem výrazněji dostávají do popředí všestrannost, pohybová gramotnost, pozdější specializace a snaha zapojit do pravidelného pohybu co největší část dětské populace.
Jestli tato změna zůstane pouze ve strategickém dokumentu, nebo se skutečně promítne do fungování českého sportu, ukážou především dotační pravidla.
Právě tam se totiž strategie mění v praktickou politiku.
Pokud stát říká, že chce především více pohybujících se dětí, měla by tomu postupně odpovídat také ekonomická motivace sportovních organizací.
Na podzim proto nebude nejzajímavější pouze to, kolik peněz stát do jednotlivých programů vloží.
Mnohem důležitější bude sledovat, za co je bude rozdělovat a jaký konkrétní přínos za veřejné peníze očekává.
Přečtěte si také:
Gymnathlon chce být první sportovní adresou českých dětí
Kdo patří do sportu pro všechny? Spor Gymnathlonu s NSA
Nová strategie sportu naráží na stará pravidla dotací
Český sport má nový plán. Teď se ukáže, zda změní systém
Zdroje:
- Národní sportovní agentura – dotační programy a výzvy
- Vláda ČR – výsledky jednání vlády 27. července 2026, schválení Akčního plánu podpory sportu 2027
- Norwegian Olympic and Paralympic Committee – Children’s rights, provisions and safeguarding in sports
- Vláda ČR – státní dotační politika v oblasti rozvoje a podpory sportu
(sklen; foto: AI)





















