Když školní psycholog Martin Ptáček v podcastu projektu Aktivní škola v JMK pronesl větu, že „nikdo nás vlastně nenaučil se učit“, možná nechtěně pojmenoval jeden z největších problémů současného vzdělávání.

Ve školách se učíme matematiku, cizí jazyky, biologii nebo dějepis. Učíme se fakta, vzorce a definice. Jenže jen málokdo nás systematicky učí, jak si organizovat čas, jak pracovat s vlastní pozorností, jak překonávat nechuť a jak vydržet dělat něco, co nepřináší okamžitou odměnu.

Právě zde se překvapivě potkává školní lavice se sportovním stadionem.

Protože ať už jde o vrcholového sportovce nebo studenta připravujícího se na maturitu, základní problém bývá často stejný. Nejde o nedostatek inteligence. Jde o schopnost pravidelně dělat věci, které se člověku právě teď dělat nechce.

Proč chytrým lidem často nestačí talent

Každý učitel i trenér zná podobný příběh. Přijde talentovaný člověk. Všichni vidí jeho potenciál. Má dobré předpoklady, rychle chápe souvislosti a na začátku dosahuje výborných výsledků.

Pak ale přijde okamžik, kdy už nestačí talent. Ve sportu je to chvíle, kdy je potřeba opakovat stále stejné pohyby, běhat další intervaly nebo pravidelně posilovat. Ve škole nastává podobný moment tehdy, když je nutné několik měsíců systematicky studovat a připravovat se na náročné zkoušky.

Právě zde se začínají rozevírat nůžky mezi lidmi. Nejúspěšnější často nejsou ti nejnadanější. Jsou to ti, kteří si dokázali vytvořit systém.

Sportovní psychologové tomu říkají disciplína. Neurovědci hovoří o exekutivních funkcích mozku. Trenéři používají jednodušší výraz: návyk.

Ve všech případech jde ale o stejnou schopnost. Udělat to, co je potřeba, i když se člověku nechce.

Martin Ptáček v rozhovoru připomíná, že studenti často přicházejí s pocitem zahlcení. Testy se hromadí, učiva přibývá a stres roste. Mnohdy však nejde o nedostatek schopností. Chybí jim strategie.

Nikdo jim totiž nikdy neukázal, jak se učit efektivně.

Sport učí to, co škole často chybí

Zajímavé je, že právě sport může být jedním z nejlepších učitelů studijních návyků.

Ve sportu člověk velmi rychle pochopí jednu zásadní věc. Výsledek dnešního dne není rozhodující. Důležité je, co dělá každý den po dlouhou dobu.

Nikdo neuběhne maraton po týdnu tréninku. Nikdo nezvedne těžkou činku po několika návštěvách posilovny. Nikdo nezíská mistrovský titul díky jednomu povedenému tréninku.

Stejný princip platí i pro vzdělávání. Jenže ve škole se o něm často nemluví.

Mladí lidé se dozví, co se mají naučit. Málokdy však slyší, jak si vytvořit prostředí pro učení, jak pracovat s pozorností nebo jak zvládnout okamžiky, kdy motivace zmizí.

Právě motivace je navíc často přeceňovaná. Úspěšní sportovci dobře vědí, že motivace přichází a odchází. Někdy se trénovat chce, jindy ne. Pokud by čekali pouze na motivaci, většina z nich by nikdy ničeho nedosáhla. Rozhodující je rutina.

Proto mnoho trenérů zdůrazňuje pravidelnost více než nadšení. A stejnou logiku by bylo možné přenést i do vzdělávání. Student nepotřebuje být každý den motivovaný. Potřebuje mít vytvořený systém.

Digitální svět situaci komplikuje

Generace dnešních studentů navíc čelí výzvě, kterou jejich rodiče neznali. Sociální sítě, krátká videa a neustálý proud informací soupeří o každou minutu pozornosti.

Jak upozorňuje Martin Ptáček, sociální sítě fungují na principu okamžitých odměn. Mozek dostává rychlé podněty a rychlé uspokojení. Učení naproti tomu vyžaduje soustředění a odměna přichází až za dny, týdny nebo měsíce.

Není proto překvapivé, že mnoho mladých lidí dokáže hodiny sledovat videa, ale deset minut soustředěného čtení jim připadá obtížných.

Nejde o slabou vůli. Jde o prostředí, které je nastavené úplně jinak než proces skutečného učení.

Právě proto začínají některé vzdělávací systémy ve světě zařazovat témata jako práce s pozorností, zvládání stresu, organizace času nebo rozvoj studijních strategií.

Finsko, Kanada nebo Nový Zéland již několik let experimentují s programy zaměřenými na well being, psychickou odolnost a dovednosti potřebné pro celoživotní vzdělávání.

Možná nejdůležitější předmět budoucnosti

Možná se blíží doba, kdy bude stejně důležité učit děti učit se jako učit je matematiku. Ne proto, že by znalosti přestaly být důležité. Právě naopak.

V době umělé inteligence, rychlých technologických změn a celoživotního vzdělávání bude schopnost učit se novým věcem pravděpodobně cennější než jakákoli jednotlivá informace.

A právě zde může sport nabídnout inspiraci. Sport totiž už dávno nevyhrávají pouze největší talenty. Vyhrávají ti, kteří dokážou dlouhodobě pracovat na svém rozvoji.

Možná by si z této filozofie mohlo vzít inspiraci i školství. Protože pokud se student naučí učit, získá dovednost, která mu vydrží celý život.

A možná právě to je lekce, kterou bychom měli začít vyučovat mnohem dříve než některé kapitoly učebnic.

Přečtěte si také:

Psycholog Ptáček: Pohyb pomáhá zvládat stres

Proč dnešní studenti ztrácejí odolnost? Pohyb nabízí řešení

Sociální sítě versus pohyb: boj o pozornost mladé generace

Zdroje:

• Aktivní škola v JMK – Martin Ptáček: Pohyb jako prevence
• OECD – Future of Education and Skills
• WHO – Physical Activity Fact Sheet
• UNESCO – Reimagining our futures together

(buk)