Stres, tlak ve škole, zkoušky, sociální sítě, nedostatek spánku a pocit, že ostatní žijí lepší život. To jsou témata, která se v současné generaci studentů objevují stále častěji. Ne nutně proto, že by dnešní mladí lidé byli pod větším tlakem než dříve, ale protože o duševním zdraví, zahlcení a vyčerpání umějí více mluvit.

Právě tomu se věnoval školní psycholog a psycholog v soukromé praxi Mgr. Martin Ptáček v podcastu projektu Aktivní škola v JMK. Rozhovor moderoval Jakub Stejskal, odbornou garantkou epizody byla Ing. Iva Hrnčiříková, Ph.D. Podcast vznikl v rámci projektu Aktivní škola v Jihomoravském kraji a byl zveřejněn také v rámci MUNI SPORTcastu.

Ptáček v rozhovoru připomněl, že častým tématem studentů není pouze samotný stres, ale hlavně otázka, jak s ním zacházet. Mladí lidé podle něj přicházejí s pocitem zahlcení učivem, testy a zkoušením. Problémem není jen množství povinností, ale také to, že mnozí studenti nemají osvojené strategie, jak si učení rozložit, jak pracovat s časem a jak se učit efektivně.

„Myslím si, že určitě, že tohle je možná otázka už základních škol, aby se žáci učili učit,“ říká Ptáček v podcastu. Právě přechod na střední školu podle něj ukazuje, jak zásadní je schopnost učit se systematicky. Na základní škole může mnoha žákům stačit pozornost v hodině a krátké zopakování látky. Na střední škole už však přichází větší objem učiva, rychlejší tempo a vyšší nároky.

Pohyb před učením není ztracený čas

Jedním z nejsilnějších motivů celého rozhovoru je vztah mezi pohybem, učením a psychickou odolností. Ptáček vzpomíná, že sám na střední škole hodně sportoval. Po škole šel nejprve sportovat, potom se učil a až poté měl volný čas. Tehdy ještě nevěděl, že pohyb může učení skutečně podporovat, zpětně však připouští, že právě tento režim mohl být jedním z důvodů, proč školu nevnímal jako zahlcující.

Psycholog v podcastu vysvětluje, že při svalové práci vznikají látky označované jako myokiny. Některé z nich mohou podporovat procesy důležité pro mozek, paměť a učení. Ptáček zmiňuje zejména oblast hipokampu, která je spojena s pamětí. Pohyb tak není jen způsobem, jak si „vyčistit hlavu“, ale také biologickým podnětem, který může připravit mozek na lepší práci s informacemi.

Stejně důležitý je ale i psychologický efekt. Během sportu, chůze nebo jiné pohybové aktivity člověk na chvíli vystoupí z tlaku běžných povinností. Přestane se točit kolem testu, písemky nebo obav z výkonu. Tělo se hýbe, hlava se uvolňuje a stres postupně ztrácí část své síly.

To je zvlášť důležité v době, kdy podle údajů Světové zdravotnické organizace velká část adolescentů nedosahuje doporučené míry pohybové aktivity. WHO uvádí, že přibližně 80 procent dospívajících nesplňuje doporučené množství pohybu. Zároveň připomíná, že pravidelná fyzická aktivita u dětí a adolescentů podporuje nejen tělesný vývoj, ale také kognitivní vývoj a duševní zdraví.

Ptáček však zároveň odmítá představu, že každý student musí denně běhat hodinu nebo chodit do posilovny. Podstatné je hledat realistické kroky. Vystoupit o zastávku dříve, jít část cesty pěšky, použít schody místo výtahu, zařadit kratší procházku, protáhnout se nebo se před učením na chvíli rozhýbat. Malé pohybové dávky se v průběhu dne sčítají a mohou mít větší význam, než si student připouští.

Důležitá je i příprava na stresové situace. Ptáček v podcastu rozlišuje strategie zaměřené na problém a strategie zaměřené na emoce. Pokud student může stresor ovlivnit, například tím, že se začne učit dříve, rozloží si látku a nenechá přípravu na poslední chvíli, jde o práci s problémem. Pokud už situaci ovlivnit nemůže, například těsně před testem, přichází ke slovu práce s emocemi.

Z praktických technik Ptáček doporučuje pomalé dýchání, například nádech na tři vteřiny a výdech na čtyři vteřiny. Další metodou je cvičení „všech pět pohromadě“, tedy zaměření na smysly a přítomný okamžik. Student si může uvědomit, co vidí, slyší, čeho se může dotknout, jaké vůně vnímá a jakou chuť má v ústech. Třetí možností je svalová relaxace, při níž člověk napne určitou část těla a poté ji vědomě uvolní.

Zásadní však je, že tyto techniky se mají trénovat dříve, než přijde krize. „Pokud si zvolíte jako vaši strategii pomalé dýchání, trénujte to i v momentě, kdy nejste nervózní,“ připomíná Ptáček. Jen tak se z uklidňující techniky stane návyk, který se dá použít ve chvíli skutečného tlaku.

Sociální sítě ukazují jen výběr života

Druhou velkou linií rozhovoru jsou sociální sítě. Ptáček upozorňuje, že jejich problémem není jen množství času, které na nich studenti tráví, ale i způsob, jakým mění vnímání reality. Sociální sítě podle něj nabízejí neustálé srovnávání, navíc s iluzí života druhých lidí.

„Každý z nás na sociální sítě dává jenom ty své highlighty,“ říká psycholog. Výsledkem je pocit, že ostatní mají lepší vztahy, lepší tělo, lepší zážitky, lepší známky nebo zajímavější život. Člověk přitom u sebe zná celý příběh, včetně únavy, nejistot a neúspěchů, zatímco u druhých vidí jen upravený výsek reality.

Právě proto mohou sociální sítě zvyšovat tlak, úzkost a pocit méněcennosti. Ptáček připomíná, že sociální srovnávání má evoluční základ. Člověk byl vždy sociální bytostí a pro přežití bylo důležité patřit do skupiny. Digitální prostředí však tento mechanismus přeneslo do prostoru, kde se člověk nesrovnává s několika lidmi ze svého okolí, ale s nekonečným proudem pečlivě vybraných obrazů cizích životů.

Dalším problémem je samotný mechanismus sociálních sítí. Jejich cílem je udržet uživatele co nejdéle u obrazovky. Fungují na principu nepravidelné odměny. Někdy přijde like, někdy komentář, někdy zpráva, někdy video, které člověka okamžitě zaujme. Mozek si na tento rychlý typ odměny snadno zvyká. Učení je oproti tomu pomalé, náročné a odměna je nejistá i odložená.

Ptáček ale sociální sítě nedémonizuje. Nepovažuje za řešení úplné odpojení. Upozorňuje, že pro současné studenty jsou přirozenou součástí života a mohou být také zdrojem vzdělávání, inspirace a kontaktu. Rozhodující je, jak je člověk používá, koho sleduje, kolik času na sítích tráví a kdy je používá.

Za užitečný považuje časový limit. Sám v podcastu uvádí, že má Instagram nastavený na půl hodiny denně. Doporučuje také vymezit si části dne bez sociálních sítí, zejména před spaním. Nejde jen o modré světlo, protože moderní telefony už nabízejí režimy, které jeho vliv tlumí. Větší problém může být samotné scrollování, které mozek udržuje v aktivaci ve chvíli, kdy by se měl zklidňovat.

Spánek je přitom podle Ptáčka klíčovou součástí zvládání školy, sportu i psychiky. Během spánku tělo regeneruje, ale zároveň dochází ke konsolidaci paměti, tedy ukládání informací a zkušeností z předchozího dne. Nedostatek spánku tak neohrožuje jen náladu, ale i schopnost učit se, soustředit se a zvládat stres.

Rozhovor se dotýká i návykových látek, zejména vapování, tabákových výrobků a žvýkacího tabáku. Ptáček zmiňuje, že někteří starší studenti sami přicházejí s tím, že vnímají závislostní riziko, finanční dopady nebo zhoršený spánek. Právě tato otevřenost může být podle rozhovoru známkou, že mladá generace není jen „křehčí“, jak se někdy tvrdí, ale také ochotnější o problémech mluvit a hledat pomoc.

Z podcastu tak vystupuje jednoduché, ale důležité sdělení. Pohyb není jen tělocvik a sport není jen výkon. Pro studenta může být pohyb nástrojem, jak se lépe učit, jak se zbavit zahlcení, jak zvládnout tlak před testem a jak nezůstat uvězněný v digitálním porovnávání s ostatními.

Škola budoucnosti by podle naznačené logiky neměla učit jen data, vzorce a definice. Měla by učit i to, jak se učit, jak spát, jak zvládat stres, jak používat sociální sítě a jak vnímat vlastní tělo. Právě v tom může být projekt Aktivní škola v JMK důležitým příspěvkem k debatě o tom, co všechno dnes patří ke vzdělávání.

Zdroje:

• Martin Ptáček: Pohyb jako prevence, Aktivní škola v JMK
• MUNI SPORTcast, Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity
• WHO: Physical activity
• České podcasty: Martin Ptáček, Sociální sítě v nás vytváří iluzi, že ostatní žijí lepší životy

(buk; foto: YouTube.com)