Čtyřletý zákaz činnosti pro wimbledonskou vítězku Markétu Vondroušovou vyvolal bouřlivé reakce nejen mezi tenisovými fanoušky, ale také uvnitř českého sportovního prostředí. Vedle samotného rozhodnutí Mezinárodní agentury pro integritu tenisu se totiž začíná stále častěji objevovat ještě jedna otázka. Neudělalo vedení Českého tenisového svazu pro svou bývalou grandslamovou šampionku příliš málo?
Právě zde se nabízí srovnání s případem Bohdana Ulihracha z roku 2003. Tehdy byl český tenista obviněn z dopingu po pozitivním nálezu nandrolonu během Australian Open. Prezident Českého tenisového svazu Ivo Kaderka tehdy prakticky okamžitě vystoupil na obranu svého hráče. Svaz zajistil právní podporu, veřejně zpochybňoval průběh případu, shromažďoval důkazy a opakovaně deklaroval, že českého reprezentanta považuje za nevinného, dokud nebude prokázán opak. Nakonec se ukázalo, že případ skutečně nebyl jednoznačný a trest byl zrušen.
Samozřejmě nelze tvrdit, že by stejný postup automaticky změnil i osud Markéty Vondroušové. Každá kauza je jiná a také právní rámec antidopingových pravidel prošel za více než dvacet let výrazným vývojem. Přesto zůstává legitimní otázkou, zda současné vedení Českého tenisového svazu nemohlo být ve veřejné podpoře své nejúspěšnější hráčky výrazně aktivnější.
Vondroušová totiž nečelí běžnému disciplinárnímu postihu. Čtyři roky představují sankci, která může znamenat praktický konec vrcholové kariéry. Přitom právě srovnání s posledními mediálně známými případy světového tenisu vyvolává pochybnosti o přiměřenosti uloženého trestu. Jannik Sinner, Iga Świątek, Simona Halepová nebo dříve Maria Šarapovová se rovněž ocitli před antidopingovými orgány. Jejich případy měly odlišné skutkové okolnosti a nelze je mechanicky porovnávat, přesto veřejnost přirozeně vnímá rozdíly v konečné výši sankcí.
Právě proto část tenisové veřejnosti očekávala, že Český tenisový svaz bude aktivně vysvětlovat svůj postoj, nabídne právní podporu nebo alespoň jasně sdělí, jaké kroky hodlá podniknout. Místo toho zatím převažuje spíše zdrženlivost. Ta může být z právního hlediska pochopitelná, protože probíhající řízení bývají velmi citlivá. Z hlediska sportovní politiky však vytváří dojem, že reprezentantka zůstala v nejtěžší chvíli především sama.
Je samozřejmě nemožné s jistotou říci, co by dělal bývalý prezident Ivo Kaderka. Jeho dosavadní působení ale napovídá, že by pravděpodobně svolal tiskovou konferenci, veřejně podpořil hráčku a oznámil vytvoření právního týmu, který by analyzoval všechny možnosti další obrany. Přesně tak postupoval v minulosti i u jiných kauz českých tenistů.
To ovšem neznamená, že by měl svaz automaticky zpochybňovat každé rozhodnutí mezinárodních institucí. Úlohou národní federace není popírat pravidla antidopingového systému. Její rolí však je zajistit svým reprezentantům maximální možnou právní i odbornou podporu a současně hájit jejich procesní práva.
Případ Markéty Vondroušové tak možná nebude jen debatou o antidopingu. Může se stát také debatou o tom, co vlastně mají národní sportovní svazy dělat ve chvíli, kdy se jejich nejúspěšnější sportovci dostanou do vážných právních problémů. Mají pouze vyčkávat na rozhodnutí mezinárodních institucí, nebo mají být aktivními obhájci svých reprezentantů, pokud existuje prostor pro právní argumentaci?
Na tuto otázku bude český tenis hledat odpověď ještě dlouho poté, co samotný případ Markéty Vondroušové skončí.
(buk; foto: YouTube)
