Když činka patřila k výchově těla i ducha

Historie českého vzpírání nezačíná v moderních tělocvičnách, u soutěžních platforem ani u přesně kalibrovaných kotoučů. Její počátky vedou do doby, kdy se v českých zemích teprve rodila organizovaná tělovýchova, sportovní spolky a představa, že síla člověka může být nejen osobní vlastností, ale také součástí národní kultury.

Zásadní postavou tohoto období byl Dr. Miroslav Tyrš. Právě pod jeho vedením vznikla 16. února 1862 první sokolská jednota Sokol pražský. Sokol nebyl pouze tělocvičným spolkem v dnešním úzkém smyslu slova. Byl výrazem dobové snahy o fyzické, mravní i vlastenecké povznesení české společnosti. Tělo se mělo rozvíjet spolu s duchem a pohyb měl sloužit nejen zdraví, ale také sebevědomí národa.

Už v prvním rozvrhu cvičení z března 1862 měla překvapivě výrazné místo těžká atletika. Do ní tehdy patřilo i vzpírání. Tyrš rozlišoval cvičení s malými činkami, vzpírání těžkých činek a břemen i různé formy odporů, například přetahy lanem nebo přetlaky. Z dnešního pohledu šlo o široce pojaté silové cvičení, které spojovalo gymnastiku, zápas, práci s břemeny i prvky pozdějšího soutěžního sportu.

Dochovaná sokolská definice činky působí dnes téměř poeticky. Činka byla popsána jako náčiní složené ze dvou železných koulí, opatřených čtyřhrannou dírou a spojených dřevěnou rukojetí. Nebyla to moderní osa s kotouči, ale jednoduchý a těžký předmět, který vyžadoval hrubou sílu, koordinaci i odvahu.

Spor o sportovní výkon

Za Tyršova života měla těžká atletika v Sokole své pevné místo. Po jeho smrti v roce 1884 se však začal prosazovat jiný pohled. Část sokolského vedení chtěla dát přednost všestranné tělocvičné soustavě a dívala se podezíravě na sportovní disciplíny, které směřovaly k maximálnímu výkonu.

Už v roce 1882 zazněla uvnitř Sokola ostrá kritika sportu. Odpůrcům vadila jednostranná příprava zaměřená na konkrétní výkon. V jejich představě měl cvičenec rozvíjet tělo souměrně, v duchu antického ideálu, a nikoli se specializovat pouze na sílu, rychlost nebo zápasnickou převahu.

Tento spor byl pro český sport mimořádně důležitý. Ukázal, že moderní sport se začíná oddělovat od všeobecné tělovýchovy. Zatímco Sokol kladl důraz na kázeň, všestrannost a národní poslání, nově vznikající sportovní kluby hledaly soutěž, rekord, měření výkonu a specializaci. Právě v tomto napětí se postupně rodilo české vzpírání.

Těžká atletika se osamostatňuje

Po roce 1885 se v českých zemích začaly rychle rozvíjet samostatné sportovní svazy. Cyklistika, tenis, kopaná nebo šerm získávaly vlastní organizační zázemí. V roce 1896 vznikl pod vedením Dr. Jiřího Gutha Jarkovského Český olympijský výbor a o rok později byla založena Česká atletická amatérská unie.

Tato unie sdružovala mnohem širší okruh sportů, než by její název napovídal. Vedle lehké atletiky zastřešovala také bruslení, lyžování, plavání, šerm, kopanou, jachting, tenis a těžkou atletiku. Pod těžkou atletiku tehdy patřilo vzpírání břemen, zápas, box, přetah lanem i hody a vrhy.

Pro těžkou atletiku byla v rámci unie zřízena samostatná sekce. To byl důležitý krok. Vzpírání přestávalo být jen doplňkovým silovým cvičením a začínalo získávat pravidla, soutěžní řád a vlastní sportovní identitu. V roce 1897 byl vypracován první soutěžní řád pro vzpírání.

České vzpírání se tak zrodilo z několika proudů najednou. Z Tyršovy tělovýchovné soustavy, ze sokolské práce s činkami, z varietních siláckých vystoupení, ze zápasu a boxu, ale také z rostoucí touhy měřit výkon přesněji a spravedlivěji. Nebyl to přímý skok k modernímu sportu. Byl to dlouhý přerod od síly jako veřejné atrakce k síle jako sportovní disciplíně.

(kp; zdroj, foto: FB Karel Prohl: Historie vzpírání v Čechách, Archiv Národního muzea)