Když dnes někdo mluví o tenisu, lidé si představí betonové kurty, reklamní bannery a milionové kontrakty. Jenže dávno před Wimbledonem existovala hra, která připomínala spíš směs šachu, kulečníku a středověké války nervů. Říkalo se jí jeu de paume neboli real tennis a hrála se v kamenných sálech s šikmými střechami, otvory ve zdech a pravidly, která by dnešního fanouška přivedla k šílenství. A právě v tomto téměř zapomenutém světě se objevil muž, který zní spíš jako literární postava než skutečný sportovec.

Pierre Etchebaster přišel roku 1922 do Paříže na pracovní pohovor. Bylo mu devětadvacet let a nikdy předtím nedržel skutečnou tenisovou raketu. To samo o sobě zní absurdně. Ještě absurdnější je, že během několika minut hry zaměstnavatele přesvědčil natolik, že ho okamžitě přijali. O šest let později byl mistrem světa.

Dnešní profesionální sport je posedlý akademiemi, daty a dětskými talenty budovanými od pěti let věku. Etchebaster byl pravý opak. Narodil se v baskickém městečku Saint Jean de Luz do prostředí rybářů a tvrdé práce. V mládí se věnoval baskické pelotě a jai alai, tedy sportům, které vyžadují rychlé reflexy a téměř nepochopitelnou koordinaci ruky a oka. Pak přišla první světová válka a z talentovaného sportovce se stal kulometčík francouzské armády.

Možná právě válka vysvětluje jeho pozdější klid. Lidé, kteří ho znali v New Yorku, o něm psali jako o muži téměř starosvětské zdvořilosti. Když po emigraci do Spojených států pracoval v prestižním klubu na Park Avenue, oslovoval bohaté členy prostě „mister“. Oni mu na oplátku říkali Pierre. V tom je ukryta zvláštní ironie celého příběhu. Nejdéle vládnoucí světový šampion v historii sportu chodil každý den do práce jako zaměstnanec luxusního klubu.

Mezinárodní tenisová síň slávy později uvedla, že jeho vláda trvala déle než vláda jakéhokoli jiného šampiona v jiném sportu. Titul držel šestadvacet let. Dnes by něco podobného bylo prakticky nemožné. Moderní sport spotřebovává šampiony rychlostí továrního pásu. Tělo se opotřebuje, média se unaví a sponzoři chtějí nové tváře. Etchebaster však působil jako člověk z jiné civilizace, kde čas tekl pomaleji.

Jeho poslední obhajoba titulu v roce 1954 trvala tři dny. Bylo mu šedesát let. Britského vyzyvatele Jamese Deara porazil a okamžitě ukončil kariéru bez porážky. Dnes sportovci často odcházejí po sérii zranění nebo po trapném pádu výkonnosti. Etchebaster odešel jako muž, který stále vyhrával. A možná právě proto působí jeho příběh téměř neuvěřitelně.

Americký spisovatel George Plimpton později přirovnal jeho slavný konkurz z roku 1922 k situaci, kdy člověk ráno poprvé vezme do ruky baseballovou pálku a odpoledne už nastoupí za New York Yankees. Přehnané? Možná. Jenže Etchebasterův život byl sérií událostí, které znějí jako sportovní mýtus.

Real tennis navíc nebyl sport pro masy. Už ve dvacátých letech jej hrálo méně než dva tisíce lidí na světě. Kurty připomínaly spíš renesanční pevnosti než sportoviště. Hráči využívali odrazy od stěn a střech podobně jako v kulečníku. Některé otvory ve zdech přinášely okamžité body. Hru miloval například anglický král Henry VIII, který ji považoval za aristokratickou posedlost. Ve dvacátém století už však šlo o sport na pokraji zmizení.

A právě zde spočívá další paradox Etchebasterova života. Stal se globálním šampionem v disciplíně, o které většina světa nikdy neslyšela. Přesto jeho příběh přežil déle než příběhy mnoha slavných hvězd klasického tenisu. Možná proto, že není jen sportovní historkou. Je to příběh o člověku, který přišel z rybářského pobřeží, přežil válku, naučil se nový sport ve věku, kdy dnešní profesionálové končí juniorskou kariéru, a pak desítky let vládl světu bez potřeby vytvářet kolem sebe kult celebrity.

V roce 1955 získal francouzské vyznamenání Légion d’honneur. Jenže ani tehdy se z něj nestala mediální hvězda v dnešním slova smyslu. Žádné reklamní kampaně, žádné sociální sítě, žádná armáda agentů. Jen muž v bílém oblečení, který každý den přicházel do klubu pracovat a který zůstal zaměstnancem, i když byl nejlepším hráčem planety.

A právě v tom je možná největší lekce jeho života. Současný sport často vytváří iluzi, že velikost musí být hlasitá, okázalá a drahá. Pierre Etchebaster dokazoval pravý opak. Stačilo být nejlepší na světě, a přesto dál ostatním zdvořile říkat „mister“.

(kp, foto: FB Historie sportu na fotografiích)