Když dnes sportovci mluví o překonávání překážek, většinou jde o nadsázku. Horší forma, bolest zad, špatný trenér nebo tlak sociálních sítí. Jenže existují příběhy, vedle kterých moderní sportovní klišé vypadají téměř směšně. Jeden z nich napsal maďarský plavec a vodní pólista Olivér Halassy, muž, který po amputaci nohy dokázal ovládnout evropský i olympijský sport v době, kdy se na podobné lidi společnost často dívala spíše jako na životní tragédii než jako na budoucí šampiony.
V roce 1920 srazil jedenáctiletého chlapce v maďarském Újpesti pouliční vůz. Nehoda skončila amputací levé nohy pod kolenem. V tehdejší Evropě to většinou znamenalo konec normálního života, natož sportovní kariéry. Jenže Halassy odmítl přijmout roli člověka, kterého má okolí litovat. Začal plavat a velmi rychle se ukázalo, že ve vodě se pohybuje s neuvěřitelnou lehkostí. Voda totiž dokáže částečně smazat fyzické rozdíly a právě tam našel prostor, kde mohl soupeřit s ostatními bez soucitu.
Už samotná účast na olympijských hrách v Amsterdamu roku 1928 byla mimořádná. Jenže Halassy nechtěl být symbolem odvahy. Chtěl vyhrávat. A to se mu povedlo způsobem, který zůstává téměř nepochopitelný i po téměř sto letech. V Los Angeles v roce 1932 získal olympijské zlato ve vodním pólu. Druhé přidal v nacistickém Berlíně roku 1936. Celé turnaje odehrál s jedinou nohou proti nejlepším hráčům planety.
Je třeba si uvědomit, co tehdejší vodní pólo znamenalo. Dnešní pravidla jsou proti meziválečné éře téměř jemnou společenskou zábavou. Hráči se pod vodou topili, kopali, tahali za plavky a rozhodčí často neviděli polovinu brutalit, které se odehrávaly pod hladinou. Halassy přesto obstál v jednom z nejtvrdších kolektivních sportů své doby. Ne jako maskot týmu, ale jako klíčový hráč maďarské reprezentace.
Ještě neuvěřitelnější byl červen roku 1931 v Paříži. Halassy nejprve vyhrál evropský šampionát v plavání na 1500 metrů volným způsobem. Ve stejný den pak nastoupil za maďarský tým ve vodním pólu a pomohl vybojovat evropský titul i tam. Moderní sport dnes specializuje sportovce do úzkých disciplín, kde atlet často neumí nic jiného než svůj jediný výkon. Halassy představoval starou školu univerzálních sportovců, kteří byli schopni dominovat ve více odvětvích zároveň.
Za svou kariéru získal 25 maďarských plaveckých titulů, vytvořil 12 národních rekordů a vybojoval tři evropské tituly ve vodním pólu. Přesto dnes jeho jméno mimo Maďarsko zná jen málokdo. Důvod je možná prostý. Současný sport miluje marketingové příběhy, ale skutečně nepohodlné osudy se do něj příliš nehodí. Halassy totiž nezapadá do jednoduchého hollywoodského scénáře. Jeho život není jen inspirací. Je také mrazivou připomínkou absurdity dějin.
Když vypukla druhá světová válka, maďarské úřady přezkoumaly jeho zdravotní stav a označily jej za neschopného vojenské služby. Ironie osudu je téměř děsivá. Stejná nehoda, která mu v dětství vzala nohu, mu pravděpodobně zachránila život. Zatímco miliony mužů skončily v zákopech, na frontách nebo v zajateckých táborech, Halassy válku přežil.
Po ukončení sportovní kariéry pracoval jako městský auditor v Budapešti. Zdálo se, že muž, který unikl smrti pod tramvají i světové válce, konečně našel klidný život. Jenže poválečná Evropa byla plná chaosu, násilí a okupace. V noci z 10. září 1946 jel taxíkem domů, když jej přepadli sovětští vojáci. Při loupeži ho zastřelili. Bylo mu pouhých sedmatřicet let.
O několik dní později porodila jeho manželka jejich třetí dítě.
Na Halassyho příběhu nejvíce děsí právě jeho závěr. Muž, kterého nezabila válka ani těžká invalidita, zemřel v době míru při obyčejné cestě domů. Je to osud, který připomíná, že dějiny nejsou spravedlivé a že skuteční hrdinové často nekončí na piedestalu slávy, ale v zapomnění.
Přesto zůstává Olivér Halassy jedním z největších sportovních fenoménů dvacátého století. Ne proto, že vyhrál olympiádu. Ale proto, že odmítl přijmout hranice, které mu svět vnutil už v jedenácti letech.
(kp, foto: FB Historie sportu na fotografiích)
