Olympijský sport a politika. Kde končí principy a začíná dvojí metr

Války, sankce a bojkoty provázejí olympijský sport desítky let. Otázka zůstává stejná: mají sportovci platit za rozhodnutí svých států?

Mezinárodní olympijský výbor v posledních měsících výrazně změnil přístup k Rusku. V červenci 2026 prozatímně zrušil suspendaci Ruského olympijského výboru a tím otevřel cestu k širšímu návratu ruských sportovců do mezinárodních soutěží a kvalifikací pro Los Angeles 2028. Zároveň ale dosud nerozhodl, zda budou moci na olympijských hrách nastoupit pod vlastní vlajkou, s hymnou a jako plnohodnotná národní reprezentace.

Tím se znovu otevírá otázka, která je mnohem starší než válka na Ukrajině. Má být sport oddělen od politiky? A pokud to v praxi možné není, podle jakých pravidel se rozhoduje, kdy má být sportovec za jednání svého státu omezen a kdy nikoliv?

Olympijská historie ukazuje, že sport nikdy nežil mimo světovou politiku. Politika olympijské hry opakovaně využívala, deformovala, bojkotovala i používala jako nástroj mezinárodního tlaku. A velmi často dopadaly důsledky těchto rozhodnutí především na sportovce, kteří sami světovou politiku neovlivňovali.

Od Berlína přes bojkoty až k nezávislým sportovcům

Moderní olympismus od počátku pracoval s představou mezinárodního setkávání prostřednictvím sportu. Pierre de Coubertin viděl olympijské hry jako prostor, který má propojovat lidi a národy prostřednictvím soutěže, nikoliv jako pokračování politických a vojenských konfliktů.

Historie ale velmi rychle ukázala, jak obtížné je takový princip udržet.

Olympijské hry v Berlíně 1936 se staly jedním z nejvýraznějších příkladů politického využití sportu. Nacistický režim využil pořadatelství k propagaci obrazu Německa a olympijská akce se stala součástí státní propagandy. Sport zde nebyl objektem sankcí, ale nástrojem politiky.

O několik desetiletí později se situace obrátila. Po sovětské invazi do Afghánistánu následoval rozsáhlý bojkot olympijských her v Moskvě 1980. O čtyři roky později Sovětský svaz a řada jeho spojenců nepřijely na hry v Los Angeles. Celá generace sportovců tak přišla o možnost účasti na olympijském vrcholu kvůli rozhodnutím vlád a geopolitickému střetu.

Jiným případem byla Jihoafrická republika. Její dlouhodobé vyloučení souviselo s apartheidem, který zasahoval přímo také do organizace sportu a porušoval princip nediskriminace. Nešlo tedy pouze o sankci za zahraniční nebo vnitřní politiku státu, ale také o samotný způsob fungování sportovního systému.

Důležitý precedent přišel v roce 1992. Jugoslávie čelila sankcím OSN a sportovci nemohli vystupovat jako plnohodnotná státní reprezentace. IOC však hledal způsob, jak je za jednání státu nepotrestat úplným vyloučením. Jednotlivci ze Srbska, Černé Hory a Makedonie proto mohli v Barceloně startovat jako nezávislí olympijští účastníci, nikoliv jako tým reprezentující Jugoslávii.

Právě zde se objevil princip, který se v různých podobách používá dodnes: oddělit sportovce od státu a umožnit mu závodit, aniž by jeho výkon současně představoval plnohodnotnou státní reprezentaci.

Stejný princip, ale rozdílná rozhodnutí

Po ruském útoku na Ukrajinu v únoru 2022 následovala rozsáhlá omezení ruského a běloruského sportu. Sportovci byli z řady mezinárodních soutěží úplně vyloučeni, později se část z nich začala vracet jako neutrální jednotlivci. Na olympijských hrách v Paříži 2024 mohli startovat pouze ti, kteří splnili stanovené podmínky neutrality.

Situace se nyní mění. IOC 7. července 2026 prozatímně zrušil suspendaci Ruského olympijského výboru. Důvodem původní suspendace přitom nebyla pouze válka samotná, ale také skutečnost, že ruský olympijský výbor uznal sportovní organizace na okupovaných ukrajinských územích, což IOC považoval za porušení územní integrity ukrajinského olympijského výboru. IOC nyní tvrdí, že tyto důvody pominuly, a zdůrazňuje potřebu oddělit sportovce od jednání vlád.

Jednotlivé federace ale nadále postupují rozdílně. Některé ruské sportovce postupně přijímají zpět, jiné zachovávají neutrální status a další je stále nepouštějí do svých hlavních soutěží. Například IIHF prodloužila omezení Ruska a Běloruska také pro sezonu 2026/27 a odůvodňuje je bezpečností, integritou soutěží a současnou situací.

Výsledkem je stav, kdy může být sportovec stejné země v jednom olympijském odvětví znovu běžnou součástí mezinárodní scény, zatímco v jiném sportu musí zůstávat neutrální nebo se vrcholných soutěží stále účastnit nesmí.

To samo o sobě ještě nemusí znamenat nespravedlnost. Jednotlivé federace mají různé sportovní, bezpečnostní i organizační podmínky. Problém ale vzniká ve chvíli, kdy olympijské hnutí současně zdůrazňuje obecné a univerzální principy.

IOC v září 2025 výslovně prohlásil, že sport má spojovat svět v pokojné soutěži, a vyjádřil obavy z bojkotů, rušení soutěží a omezování přístupu sportovců kvůli politickému napětí. Současně připomněl ustanovení Olympijské charty, podle něhož mají sportovní organizace v olympijském hnutí uplatňovat politickou neutralitu.

Právě zde vzniká podstatná otázka. Pokud mají být sportovci chráněni před politickými konflikty, musí být zřejmé, zda tento princip platí stejně bez ohledu na zemi, pas a konkrétní konflikt.

Dnešní svět není poznamenán jedinou válkou. Existuje řada ozbrojených konfliktů, okupací a případů závažného porušování mezinárodního práva. Přesto se automaticky nestává, že by sportovci každého takového státu byli zbavováni národních symbolů, individuálně prověřováni nebo vylučováni ze soutěží.

To neznamená, že všechny konflikty jsou stejné nebo že každá situace musí mít identické řešení. Znamená to ale, že sportovní instituce musejí být schopny vysvětlit, podle jakých přesných a předvídatelných kritérií postupují. Jinak vzniká prostor pro pochybnost, zda se pravidla neuplatňují selektivně.

Sportovec nemůže být automaticky odpovědný za svůj stát

Olympijské hnutí už několikrát ukázalo, že dokáže oddělit sportovce od režimu nebo politické moci.

Afghánistán je výrazným příkladem. Po návratu Talibanu k moci a zásadním omezení možnosti žen sportovat IOC nevyřadil afghánské sportovce jako celek. Pro olympijské hry v Paříži 2024 byl vytvořen tým šesti sportovců, tří žen a tří mužů, zatímco představitelé Talibanu nebyli olympijským hnutím uznáni jako oficiální reprezentanti země.

Princip byl zřejmý: sportovec a režim nejsou totéž.

Podobnou logiku má používání neutrální nebo olympijské vlajky. Sportovci může být umožněno soutěžit, zatímco stát nemůže jeho výkon plně využít jako národní reprezentaci. Tato cesta byla použita už u Jugoslávie a v jiné podobě také u Ruska a Běloruska.

Ani neutrální model ale není dokonalý. Olympijský sport je od svého vzniku založen nejen na jednotlivcích, ale také na národních olympijských výborech, vlajkách, hymnách a reprezentaci států. Úplně oddělit sport od politiky proto prakticky nelze.

Právě proto musí být odpovědnost posuzována co nejpřesněji.

Pokud sportovec osobně poruší sportovní pravidla, dopustí se diskriminace, podporuje násilí způsobem odporujícím předpisům nebo nesplňuje podmínky soutěže, existuje důvod hodnotit jeho konkrétní jednání. Mnohem problematičtější je automatické omezení člověka pouze podle jeho občanství.

Takový pohled odpovídá i stanovisku zvláštní zpravodajky OSN pro kulturní práva, podle něhož nemohou být jednotlivci automaticky činěni odpovědnými za činy svých států a případná omezení jejich práva na účast ve sportu mají vycházet z individuálního jednání, nikoliv pouze z národnosti.

Pro vrcholového sportovce přitom nejde o teoretickou debatu. Olympijská kariéra je krátká. Hry se konají jednou za čtyři roky a řada závodníků dostane jen jednu nebo dvě skutečné příležitosti bojovat o medaili. Politické rozhodnutí, válka nebo bojkot mohou během několika týdnů znehodnotit mnoho let přípravy člověka, který o dané politice nikdy nerozhodoval.

Los Angeles 2028 proto může být důležitým testem dalšího směřování olympijského hnutí. IOC dnes stále silněji zdůrazňuje, že sportovci nemají být trestáni za jednání svých vlád. Pokud se tento princip stane skutečným základem olympijské politiky, bude muset být použit přesvědčivě a konzistentně i při budoucích konfliktech.

Sport nikdy nebude stát úplně mimo politiku. Historie olympijských her dokazuje pravý opak. Právě proto ale potřebuje jasná, předvídatelná a pokud možno univerzální pravidla. Jinak bude každé další rozhodnutí vyvolávat stejnou pochybnost – zda olympijské instituce skutečně chrání své principy, nebo zda se jejich výklad mění podle konkrétního státu a aktuálního politického prostředí.

A právě tam začíná problém dvojího metru.

Zdroje:

(buk; foto: AI)

Pohyb a zdraví

Portál pohyb a zdraví nabízí články, tipy a inspiraci pro zdravý životní styl, pravidelný pohyb a vyvážené stravování. Objevte doporučení odborníků, zajímavé akce i praktické rady, jak zlepšit kondici, zdraví i celkovou pohodu.