Pražské Maniny dnes málokdo spojuje s představou rozsáhlého sportovního centra. Přitom právě toto území bylo po značnou část 20. století považováno za jednu z velkých pražských rezerv pro sport a tělesnou výchovu. Už za první republiky odborníci doporučovali, aby zde zůstaly zachovány plochy pro sport. O několik desetiletí později vznikl velkorysý projekt celého sportovního komplexu, který časopis Stadion v roce 1970 představil pod titulkem „Zaslíbená země – Maniny“.
Nešlo pouze o jeden stadion. Architekti navrhli rozsáhlý soubor zařízení pro vrcholový i rekreační sport, který měl Praze pomoci řešit dlouhodobý nedostatek velkých sportovních ploch. Z dnešního pohledu je na celém příběhu pozoruhodné především to, že stejný problém řešila Praha už před téměř sto lety.
Maniny chtěla pro sport zachovat už první republika
Myšlenka využít Maniny pro sport nevznikla až v 60. letech. Dokládá to publikace Sport a tělesná kultura v Čsl. republice a cizině Prokopa Bureše a Jana Plichty, vydaná v roce 1931. Kniha vznikla za podpory ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a podrobně se zabývala také stavem sportovních ploch. Bibliografické údaje potvrzují rok vydání 1931 i oba autory.
Autoři uváděli, že tehdejší Velká Praha disponovala 884 035 metry čtverečními hřišť, tedy 1,48 metru čtverečního na jednoho obyvatele. Takový rozsah považovali za nedostatečný a upozorňovali rovněž na nevhodné rozmístění sportovišť. Jako možné náhrady za ztracené nebo nedostačující plochy proto vytipovali řadu území, mezi nimi Strahovské lomy jako budoucí místo pro velký stadion, Dvoreckou louku v Podolí, Císařskou louku na Smíchově, Bohdalec nebo plochy v Riegrových sadech.
Vedle nich doporučovali zachovat určité plochy také na Letné, za Invalidovnou v Karlíně, u Ohrady na Žižkově a na Maninách, přestože sami upozorňovali na vysokou cenu těchto pozemků. Maniny tedy byly považovány za cennou sportovní územní rezervu už za první republiky.
Časopis Stadion v roce 1970 navíc připomínal, že už v roce 1921 se na Maninách uskutečnila dělnická tělovýchovná slavnost. Když se proto o několik desetiletí později začal připravovat rozsáhlý sportovní komplex, nešlo o úplně novou myšlenku, ale o další kapitolu dlouhodobých úvah o využití tohoto území.
Stadion pro 70 tisíc, haly, bazény i velodrom
Projekt představený Stadionem v roce 1970 měl mimořádné rozměry. Vítězný návrh vytvořil kolektiv vedený architekty Jaroslavou Paroubkovou a Arnoštem Navrátilem. Základem celého areálu měl být hlavní stadion pro 70 000 diváků s přilehlými tréninkovými zařízeními pro kopanou a lehkou atletiku.
Tím však výčet plánovaných sportovišť teprve začínal. Projekt počítal s ústředním hřištěm pro míčové hry s hledištěm pro 5 000 diváků, sportovní halou o rozměrech přibližně 50 × 30 metrů s kapacitou kolem 7 000 diváků, krytým plaveckým stadionem s padesátimetrovým olympijským bazénem a skokanskou částí i samostatným venkovním bazénem.
Součástí komplexu měla být také cyklistická dráha, tenisové dvorce, další tréninková zařízení a kanoistický sportovní kanál s kapacitou kolem 10 000 diváků. Zázemí měl doplnit sportovní hotel přibližně se 400 lůžky. Nešlo tedy jen o monumentální stadion, ale o skutečné sportovní město propojující vrcholový sport, trénink a každodenní rekreační využití.
V pozadí byly dokonce olympijské ambice. Koncepce Manin byla spojována s úvahami o možnosti pořádat v Praze olympijské hry. Také při nových olympijských úvahách na počátku 21. století se Maniny znovu objevovaly mezi lokalitami uvažovanými pro sportovní infrastrukturu. Praha tehdy pracovala s širším programem rozmístění olympijských sportovišť.
Velkorysý projekt z roku 1970 však zůstal na papíře. Už samotný dobový článek připouštěl, že zásadní otázkou bude, co a kdy bude možné skutečně postavit.
Sto let plánů a sportovní příležitost, která se zmenšila
Právě srovnání prvorepublikové publikace s projektem z roku 1970 dává historii Manin širší význam. Nešlo o jediný nerealizovaný architektonický návrh. O zachování tohoto území pro sport se v Praze uvažovalo po několik desetiletí. V roce 1931 odborníci varovali před nedostatkem sportovních ploch a doporučovali Maniny chránit, o čtyři desetiletí později už existoval konkrétní návrh obrovského sportovního centra.
Další vývoj území se však vydal jiným směrem. Maniny a navazující transformační oblasti postupně získávaly městské, obytné a administrativní funkce. Současné plánovací dokumenty stále počítají v širším území Manin, Dolní Libně a Invalidovny také s rozsáhlou rekreační a ekologickou funkcí, zároveň však jde o transformační oblast určenou k vytvoření plnohodnotné městské čtvrti. Praha rovněž připravuje Park Maniny jako součást nové rekreační krajiny.
Proto není přesné tvrdit, že celé Maniny byly jednoduše zastavěny a sport z nich úplně zmizel. Přesnější je jiný závěr: možnost vybudovat zde jeden souvislý sportovní komplex v rozsahu plánovaném v roce 1970 se vývojem města prakticky vytratila. Velká část někdejší územní rezervy získala nebo získává jiné městské funkce a návrat k představě stadionu pro 70 tisíc diváků obklopeného velodromem, halami, bazény a dalšími rozsáhlými sportovišti je dnes stěží představitelný.
Právě v tom působí staré dokumenty překvapivě současně. Praha i Česká republika dnes opakovaně řeší, kde mohou vznikat velká sportoviště a jak obtížné je pro ně v zastavěném městě najít dostatečně rozsáhlé území. Na Maninách taková rezerva kdysi existovala a její sportovní využití doporučovali odborníci už za první republiky.
Historie Manin proto není jen příběhem jednoho nerealizovaného stadionu. Je připomínkou významu dlouhodobého městského plánování: velké souvislé plochy vhodné pro sport jsou obtížně nahraditelné a jakmile dostanou jiné využití, možnost vybudovat na nich rozsáhlou sportovní infrastrukturu se zpravidla už nevrátí.

Plán sportovního areálu Maniny:
- Hlavní stadion pro 70 000 diváků s příslušným tréninkovým zařízením pro kopanou a lehkou atletiku
- Ústřední hřiště pro míčové hry s hledištěm pro 5 000 diváků
- Sportovní hala 50 × 30 m pro sálové sporty a míčové hry, kapacita 7 000 diváků
- Krytý plavecký stadion s 50m olympijským a skokanským bazénem
- Sportovní hotel se 400 lůžky
- Tělovýchovné organizační ústředí
- Krytý plavecký bazén 25 m
- Zimní stadion
- Hala 24 × 18 m s tréninkovou tělocvičnou
- Tenisový dvorec
- Sportovní stadion pro 10 000 diváků
Zdroje:
- Jihočeská vědecká knihovna – Bureš, Plichta: Sport a tělesná kultura v Čsl. republice a cizině
- Časopis Stadion, 1970 – „Zaslíbená země – Maniny“, archivní výtisk
- Hlavní město Praha – Cesta na olympiádu vede přes ME a MS
- Hlavní město Praha – programové prohlášení, Park Maniny
(kp; foto: archiv autora)





















