Trenér z Dukly potvrzuje výjimečnou rodinnou tradici
Petr Fuksa byl vyhlášen trenérem roku 2025 pro individuální kategorii v anketě pořádané Českým olympijským výborem a Trenérskou akademií. Výsledky byly oznámeny během slavnostního večera projektu St.art v pražském prostoru Cirku La Putyka. Nejde však jen o ocenění jedné sezony, ale o potvrzení dlouhodobé práce, která formovala jednu z nejúspěšnějších sportovních rodin v Česku.
Fuksa nepatří mezi trenéry, kteří by vyrostli z teorie. Sám byl elitním rychlostním kanoistou, držitelem dvou titulů mistra světa a šesti evropských zlatých medailí, přičemž startoval i na olympijských hrách v Atlantě 1996. Právě osobní zkušenost z vrcholového sportu dnes přetavuje do tréninkového procesu, který přinesl jeho synovi Martinu Fuksovi olympijské zlato a další světové tituly.
Rodinné zázemí v Nymburce, kde funguje vlastní loděnice, představuje unikátní model. Není to státní systém, ale dlouhodobě budovaná tradice. „Děkuji hlavně té mé partě, tedy Fuksič týmu, že mě sem dostali. Bez nich bych tady fakt nebyl,“ zaznělo při ocenění. Tento výrok není jen poděkováním, ale nepřímým přiznáním, že úspěch stojí na uzavřeném a funkčním týmu, nikoli na širším sportovním systému. Podrobnosti k ocenění přináší původní článek Trenérem roku 2025 vyhlášen Petr Fuksa.
„Hloupý systém“ jako zásadní výtka směrem k olympiádě
Klíčová část celého příběhu však neleží v ocenění, ale v otevřené kritice nového kvalifikačního modelu na olympijské hry. Petr Fuksa jej bez obalu označil za „hloupý“ a své stanovisko podložil konkrétní argumentací, která odhaluje zásadní systémovou chybu.
„Olympijskou tratí je kilometr a ze světových pohárů, mistrovství světa či Evropy můžete sbírat body i na jiných distancích. Když bude vyhrávat dvoustovkář, dostane se na olympiádu, protože nasbírá spoustu bodů, ale stejně zůstane doma,“ upozorňuje Fuksa. Podle něj může nastat absurdní situace, kdy se na základě bodů kvalifikuje sportovec, který není konkurenceschopný v olympijské disciplíně, zatímco specialista na kilometr se na hry dostane jen nepřímo.
Tento model podle jeho slov vede k deformaci sportovní přípravy. Místo zaměření na klíčovou disciplínu vzniká tlak na univerzální sběr bodů napříč různými tratěmi. Výsledkem je paradox, kdy systém neodměňuje specializaci, ale objem startů.
Kritika není izolovaná. Podobné výhrady zaznívají i z dalších částí sportovního prostředí. Například podle informací iROZHLAS jsou sportovci nuceni absolvovat prakticky všechny významné závody, aby si zajistili dostatek bodů. Tím se z kvalifikace stává vyčerpávající proces, který může negativně ovlivnit výkon na samotné olympiádě.
Český sport stojí na jednotlivcích, nikoli na systému
Příběh Petra Fuksy odhaluje širší problém českého sportu. Úspěch je zde často výsledkem výjimečných osobností a rodinných struktur, nikoli stabilního systému. Dukla sice poskytuje zázemí, ale klíčovou roli hraje individuální přístup trenéra.
Fuksa sám popisuje vývoj tréninkových metod jako proces hledání rovnováhy. „Když jsem začínal já, bylo tam hodně traťového tempa. Museli jsme více přestoupit k vytrvalosti. Pořád jdeme touto cestou a vyplácí se to.“ Tento posun ukazuje schopnost adaptace, která však nevychází z centrální metodiky, ale z praxe konkrétního týmu.
Zajímavý je i pohled na rodinnou dynamiku. „Doma jsem byl táta, u vody trenér,“ říká Fuksa. Tento model funguje v rámci jedné rodiny, ale je nepřenositelný do širšího systému. A právě zde vzniká problém. Český sport nedokáže podobné modely systematicky vytvářet ani podporovat.
Další vrstvu přidává i generační otázka. Zatímco Martin Fuksa je popisován jako perfekcionista, jeho bratr Petr má odlišný přístup. Ani zde není jisté, zda bude trenérská kontinuita pokračovat. Systém tedy zůstává závislý na jednotlivých osobnostech, nikoli na stabilních strukturách.
Úspěch, který odhaluje slabiny systému
Ocenění Petra Fuksy trenérem roku 2025 je bezpochyby zasloužené. Jeho práce přinesla výsledky, které mají globální význam a potvrzují kvalitu české kanoistiky. Zároveň však tento úspěch ukazuje, jak křehký je celý systém.
Pokud špičkový trenér označuje kvalifikační model za nelogický, nejde o marginální názor. Je to varování. Vrcholový sport by měl být postaven na jasných pravidlech, která podporují výkon v klíčové disciplíně. Pokud tomu tak není, dochází k posunu od sportovní logiky k administrativní konstrukci.
Fuksova kritika tak přesahuje hranice kanoistiky. Otevírá otázku, zda současné řízení sportu skutečně slouží sportovcům, nebo zda se stává samoúčelným systémem. A právě v tom spočívá největší paradox. Český sport dokáže produkovat šampiony, ale zároveň vytváří podmínky, které jejich cestu komplikují.
Zdroje:
(buk; foto: FB ASC Dukla)
