Tenis se asi nikdy nestane masovým sportem, který by byl vhodný a dostupný pro každého. Je poměrně finančně náročný už svým vybavením, je k němu zapootřebí přístup na kurty, je zapotřebí dobrý trenér. Ještě za první republiky jej hrála rekreačně jen společenská smetánka a tzv. zlatá mládež. Kdo nehrál tenis, nebyl IN. Dnes si jej může dovolit hrát mnohem více lidí, ale kdo se chce dostat někam dál než k rekreačnímu sportu, musí k tomu mít podmínky stejně jako dříve.
Mnohé rodiče jistě láká možnost, že by jejich ratolest mohla následovat Rogera Federera nebo Petru Kvitovou, ale tato cesta je opravdu hodně trnitá. Člověk musí skutečně moc chtít a musí být připraven sportu obětovat úplně všechno včetně soukromí, přátel, nekonečných hodin dřiny a tréninku, nepohodlí cestování a také dlouhé odloučení od rodiny.
Je to sport výkučně individuální, kdy je sportovec jen sám za sebe a čím více se blíží vrcholu, tím větší jsou na něho kladeny nároky. A při tom všem vůbec není jisté, zda se k vytyčenému úspěchu propracuje. Kromě nesmírné dřiny a talentu je zapotřebí také trocha štěstí, neselhávající zdraví a neselhávající nervy. Teprve pak se může stát, že právě on bude ten vyvolený, o kterém bude mluvit tenisový svět. Talentů a zájemců je ovšem mnoho a objevují se zcela nečekaně, takže chvíle slávy bývají často jen krátké.
Foto © Depositphotos.com/ersler
