Je vůbec představitelné, že by hokejové turnaje minuly národ bez povšimnutí? Kolik asi v Česku najdeme lidí, které hokej vůbec nezajímá?
Pamatujeme doby, kdy se hokej nehrál v takové míře jako dnes profesionálně a národní týmy byly národní týmy. Jejich prohry a vítězství prožíval celý národ spolu s hokejisty, velká vítězství byla doslova národním svátkem, při vítání vítězného týmu se obejmuli i političtí nepřítelé.
Hokej byl vždycky fenomén a dnes se v něm točí velké peníze po celém světě, dobří hráči se vyvažují zlatem, sponzoři jsou nejvíce viditelní a malí kluci, kteří honí hokejkou puk po ledové ploše sní o tom, že budou jednou slavní jako Jágr.
Zvenku to vypadá jako krásná hra se slávou, ale pohled zevnitř je jiný. Udržet se na špici znamená pro týmy i hráče nepředstavitelnou dřinu, naprostou ztrátu soukromí, neustálé cestování, rodinné zázemí je často vzdáleno tisíce kilometrů a vydělané peníze zase tak moc neznamenají. Dostávají je lidé, pro které má význam jedině jejich sport, potlesk tribun a výkony. Vstřelený gól si nekoupíš ani za milion.
Ne každý, kdo má sice i velký talent a dobře nakročeno tento život ustojí. Nástrah je příliš mnoho a člověk je nedokonalý.
Ti, kdo hokejovým hvězdám jejich život závidí by si měli položit otázku, zda by jej brali se vším všudy. Nejen se slávou a penězi, ale i s jeho stinnými stránkami, které vidí jen málokdo.
Hokej jako sport ale své příznivce určitě neztratí, ať už se našemu týmu daří nebo ne. Pořád patříme ke světovým hokejovým špicím, před kterými je třeba se mít na pozoru.
