V pražském Radotíně se uskutečnil už jednadvacátý ročník neobvyklého sportu, který se jmenuje boxlakros. Vyvinul se z klasického lakrosu a jeho domovinou je Kanada. Boxlakros hrají ti sobě dva týmy po pěti hráčích plus brankář. Hraje se obvykle na čtyři části, dlouhé patnáct minut. Samozřejmě je to velmi kontaktní sport, takže hráči musí mít chráněno, co se dá – hrudník, ledviny, lokty, ruce, hlavu. Mimoto potřebuje i lakrosovou hůl, která je kovová a má vpletenou síťku, do které se chytá míček o velikosti zhruba tenisáku.
Letos se na Memoriálu Aleše Hřebeského, jak se akce jmenovala, sešlo čtrnáct zemí. Kromě nás a našich slovenských bratrů se zde objevili i klasicky celky z Kanady a Spojených států Amerických, či ze Slovinska, Rakouska nebo Finska. Díky tomu, že to bylo v našem regionu, ale tím, že přijely cizí země, museli se dostavit i mezinárodní rozhodčí.
Mezi takovou senzaci patřilo i to, že potřetí v historii přijeli Irokézové, což je jeden z nejstarších indiánských kmenů vůbec. Podle samotných indiánů je český boxlakros na vzestupu. Oni sami se považují za samostatný národ, a to jim přináší několik problémů, například s cestováním. Boxlakros, respektive česká reprezentace patří mezi amatérské, i tak se ovšem muži chystají na mistrovství světa a ženská reprezentace na mistrovství Evropy.
Foto © Depositphotos.com/Robi22
