Na setkání olympioniků z Tokia a z Innsbrucku, které proběhlo poslední listopadový pátek v Senátu, se dostavilo i osm fotbalistů, kteří v Japonsku vyjovali stříbrné medaile. Bylo na co vzpomínat a Sportovnílisty.cz byly u toho.
Josef Vojta gól do vlastní branky
Osm borců, kteří v Japonsku šířili slávu československého sportu, se setkalo u jednoho stolu. Fotbalisté, kteří pod vedením trenéra Rudolfa Vytlačila vyválčili v Tokiu stříbro, měli na co vzpomínat. Vždyť medalile nebyla žádným překvapením . Olympijský tým totiž navázal na druhé místo z MS v Chile 1962, kde stál na postu kouče rovněž Rudolf Vytlačil.
„Trenér to byl dobrý, ale ještě lepším byl psychologem. Věřili jsme mu, že na olympiádě můžeme porazit každého. Ve finále jsme sice prohráli s Maďary 1:2 a byli pořádně smutní, ale po utkání nám pan Vytlačil řekl, že jsme stejně byli lepší a basta,“ prohlásil Ján Geleta, na něhož se pamětníci chodili dívat na Julisku, kde legenda Dukly Praha válel několik let.
Na finále s Maďary zavzpomínal i slavný hráč Sparty Josef Vojta.
„Do té doby byl nejlepším střelcem našeho týmu na turnaji Ivan Mráz s osmi góly, já jich dal sedm. Tolik jsem ho chtěl dohnat, že jsem se sice trefil, ale do špatné brány,“ líčil před televizními kamerami kanonýr Vojta, jak zvýšil na 0:2 pro Maďarsko. "Hlídal jsem jejich nejlepšího útočníka Beneho, šel na něj centr a ode mě se to holt odrazilo za záda Franty Schmuckera,“ upřesnil vlastní gól.
To bylo tenkrát před 50 lety ZOH v Innsbrucku a LOH v Tokiu
Fotbalisté stříbrné medaile pořádaně oslavili v Japonsku i doma. „No, asi jsme něco vypili. Ale my to vlastně oslavujeme pořád,“ přiznal se František Knebort, který také hrál v Praze Duklu Praha.
"Slavili jsme tak, že mi málem dali trest, protože jsem včas nevrátil olympijské ošacení do skladů ČSTV. Stejně ale nestálo za moc - vždyť třeba kluci, kteří v roce 1962 letěli do Chile, fasovali obleky po olympionicích z Melbourne 1956, a k tomu i čepice s anténkami čili rádiovky,“ prozradil Josef Vojta.
Události po olympijském turnaji měly dramatický nádech zejména pro Geletu. „Po finálovém zápase s Maďary jsme tam už těch pár dní do konce her zůstat nesměli a naopak nás hnali domů, asi se šetřilo. Jenže při mezipřistání v Kambodži se letadlo porouchalo, oprava trvala pět dní a já přiletěl do Prahy den před vlastní svatbou. Byly to nervy, ale stihl jsem to,“ s úsměvem připomíná události padesát let staré.
