Předseda hokejového svazu Alois Hadamczikčelí vnitřnímu rozkladu a podezření z finančních machinací. V zoufalé snaze získat rady k možnému trestnímu řízení pozval na večeři Miroslava Peltu, odsouzeného exšéfa fotbalu.
Ve čtvrtek večer se v jedné pražské restauraci odehrála scéna, kterou by si možná zasloužila spíše televizní adaptaci než sportovní reportáž. Alois Hadamczik, bývalý trenér národního týmu a současný předseda Českého hokejového svazu, seděl u stolu naproti Miroslavu Peltovi– někdejšímu mocnému muži českého fotbalu, který má dnes k vrcholovému sportu blíž už jen jako objekt justičních příruček. Mělo jít o přátelské setkání dvou bývalých funkcionářských bardů, kteří v lepších časech sdíleli lóže a VIP zóny. Místo nostalgických historek se však večer proměnil ve výživnou lekci krizového managementu za hranou trestního zákoníku.
Důvodem Hadamczikovy nervozity byla bouřlivá schůze výkonného výboru hokejového svazu, kde byl bez většího vysvětlování odvolán jeho důvěrník a klíčový ekonom Jan Zikl. Muž, který zastupoval svaz v dceřiných společnostech a měl na starosti tok peněz, byl odejit způsobem, který naznačuje hlubší problém. Následné zveřejnění informace o vyplacení milionových provizí a škodě odhadované na tři miliony korun vyvolalo v Hadamczikovi paniku. Tu se rozhodl řešit po svém – osobní konzultací s někým, kdo už „si tím prošel a ví, kudy běží zajíc“.
Pozvání Miroslava Pelty na večeři tak nebylo ani tak společenskou událostí, jako spíš pokusem o neformální právní poradenství s příchutí svíčkové. Podle očitých svědků byl Hadamczik při příchodu viditelně nervózní, působil jako muž, kterému se sesunul svět, a který teď hledá záchranu v jakékoli podobě. Pelta, zkušený přeživší politicko-fotbalového podsvětí, přijal nabídku s úsměvem a s ochotou sdílet své zkušenosti. Tématem byly detaily zatýkání, vazební režim, vztahy s vyšetřovateli, a hlavně strategie, jak se bránit u soudu – co říkat, co neříkat, kdy mlčet a kdy vytáhnout eso.
Zatímco Pelta si během večeře uchovával svůj typický nadhled a vtipkoval, Hadamczik sotva promluvil. Mluvil málo, zapisoval hodně. Objednávky šly výhradně přes Peltu, a když přišel účet, předseda hokejového svazu zřejmě zcela ztratil duchapřítomnost – nechal Peltu zaplatit a s poděkováním za „velmi inspirativní večer“ se urychleně ztratil směrem na Moravu.
Jeho další zastávkou byly Pardubice, kde navštívil podnikatele a majitele místního extraligového klubu Petra Dědka. Ten je nejen Hadamczikovým podporovatelem, ale podle informací i mužem, na kterého se předseda obrací v okamžicích nejistoty. V Pardubicích padl zřejmě i plán pro případ nejhoršího: pokud by se Hadamczik skutečně stal terčem trestního stíhání, byl mu přislíben „plán B“. Tím by bylo vytvoření místa v nové multifunkční hale, kde by mohl v rámci spolupráce s Vězeňskou službou pracovat i odsouzený. Údajně mělo jít o pozici v údržbě ledu nebo správce technického zázemí.
Hadamczik se tak postupně stává tragikomickou postavou českého sportu, jejíž současnost se více než sportovnímu výkonu podobá trestně-právní frašce. Odvolaný ekonom, podezření z finančních machinací, kontakty s trestně stíhanými osobami a večeře s odsouzeným funkcionářem nejsou přesně ty prvky, které by měly charakterizovat vedení národního svazu. A to vše se děje v době, kdy český hokej potřebuje stabilitu, koncepci a respekt.
Když Hadamczik dorazil domů do Kravař, údajně se zamkl, vypnul telefon a napsal si na papírek čtyři jména: Pelta, Kaderka, Zikl, Dědek. Vedle každého poznámka. U Pelty: „umí mlčet“. U Kaderky: „případ horší než já“. U Zikla: „už není“. U Dědka: „poslední naděje“.
Jak se bude situace vyvíjet dál, ukáže až další výkonný výbor – nebo první obsílka.
Fotbalový svaz pod dohledem ministerstva
