Vítězslav Mácha zvítězil na LOH v roce 1972 v Mnichově a o čtyři roky později přivezl z LOH v Montrealu, kde při nástupu nesl československou vlajku, stříbrnou medaili. Žije v Moravskoslezském kraji, kde se většina jeho známých a sousedů bojí. Strach mají, že přijdou o zaměstnání.
V šesti letech si usmyslil, že bude mistrem světa. Bylo mu tehdy uplně jedno v jakém sportu mistrovský světový titul získá. Nakonec se to řeckořímskému zápasníkovi Vítězslavi Máchovi povedlo, ale až po dvaadvaceti letech od doby, kdy začal předškolák Mácha snít svůj sen.
"Byl jsem pohyblivé dítko a vyrůstal jsem na vesnici mezi staršíma klukama. Když jsem přišel pozdě na hřiště, už jsem jako nejmenší fotbal nehrál. Pokud se kluci naštavali, tak zbili zase toho nejmenšího. Proto jsem se musel zocelit. Pamatuji se, že mě ostatní chytali na ledě a nemohli dohnat , tak rychle jsem ve třetí třídě bruslil. Ovšem pozor. Vyhrál jsem i okresní přebor v šachách. Byl jsem všestranný sportovec."
Chtěl jste být mistrem světa v čemkoliv?
"Přesně tak. Až ve dvanácti letech se mi dostala do ruky kniha Abeceda sportu. Oblíbil jsem si dva sportovce. Atleta Emila Zátopka a zápasníka Frištenského. To byli pro mne i mého otce bohové. Proto jsem se rozhodl pro tyto sporty. Dal jsem dohromady partu kluků, s kterými jsme běhali po lese a také zápasili. Táta viděl můj zájem a tak mne jednou vzal na zápas Vítkovice - Katovice. Já jsem se tam hned přihlásil do oddílu a u zápasu jsem zůstal."
Reprezentační premiéru jste si odbyl v roce 1967 na mistrovství Evropy. Jak dál pokračovala vaše sportovní dráha?
"Úspěchy přišly až v sedmdesátých letech. V roce 1972 jsem získal zlato na olympiádě v Mnichově a to byl takový zlom. Do té doby jsem měl jen bronz z ME a najednou tu bylo zlato z olympiády. Nepředpokládalo se, že bych vyhrál. Klíčovým zápasem byl souboj s Francouzem Robinem, který na mne vyšel ve čtvrtém kole. Ten chlapík byl postrachem všech, navíc byl zkušeným borcem, přesto jsem jej jako mladík dokázal porazit. Pak těžké bylo i finále, do kterého jsem nastoupil s bolavým ramenem. Ve finále se mi podařilo s řeckým soupeřem rychle získat body a celkově zvítězit."
Co jste získal za zlatou medaili?
"Dvacet tisíc korun, což tehdy nebylo málo. Zaplatil jsem tím polovinu auta, na jehož nákup jsem dostal poukaz."
Co jste dostal za stříbrnou medaili z Montrealu?
"Řád práce. Odměnou pro mne bylo i to, že jsem nesl při slavnostním zahájení olympijských her československou vlajku."
Jsou lidé, kteří řád práce také dostali, ale nikde nepřipomínají zisk tohoto vyznamenání. Jak si to vysvětlujete?
"Já se nemám za co stydět. Já jej dostal skutečně za úspěchy v mé práci, kterou byl sport. Jsem hrdý na to, že jej mám."
V čem se sport změnil od dob, kdy jste byl aktivním sportovcem k současnému sportu?
"Současnému sportu chybějí peníze ani ne tak pro reprezentanty, jejich trenéry a už vůbec ne pro funkcionáře, ale pro trenéry mládeže. Jejich práce je nedoceněna a jde o ohromnou řeholi. U mládeže by měli být kvalitní trenéři."
Když jste se stal olympijským vítězem, zvýšil se v Československu zájem o zápas a přicházeli noví zájemci?
"Nějaký ohlas to mělo. Veřejnost najednou věděla o zápase trochu více. Tam, kde měly v té době zápasnické oddíly, tak o mladé zájemce neměli nouzi. Ovšem ne každý vydržel náročné tréninkové dávky. Z těch, kteří začali zápasit, protože mne viděli v televizi, nikdo žádných velkých úspěchů nedosáhl. Alespoň o tom nevím."
Jak vnímáte současné dění kolem sportu?
"Nechápu, proč tak vysoké odměny v porovnání s ostatními sportovci mají u nás ale i ve světě třeba fotbalisté nebo hokejisté. To nemá logiku a navíc to pro mladé lidi není vůbec motivace, aby sportovali. Žiji v Moravskoslezském kraji, kde známí, sousedé mají zcela jiné starosti. Peníze jim chybějí na jiné potřebné věci než na jejich členství a členství jejich dětí ve sportovních klubech. Mají strach, že přijdou o práci. Mnoho mých známých to poznalo na vlastní kůži. Ztratili práci a jedinou možnost, jak by mohli dál pracovat, dostali v podobě najímaní se pracovní agenturou. Povídali mi dokonce o tom, že fabrika, která tyto lidi propustí patří chlapíkovi, jehož manželka má zase pod svým dohledem pracovní agenturu, která této fabrice přihrává potřebné pracovní síly. Nedivte se, že mezi lidmi panuje strach z propouštění z práce. Tento strach tady dělníci nebo řemeslníci dříve neměli. Jsem vyučený slévač a dříve tato profese stejně jako hornická profese patřila k těm lépe placeným. Nyní to už neplatí."
