Olympijské sporty nejsou jen hrami. Jejich původ odhaluje, jak si Británie, USA či Skandinávie přivlastnily dědictví a proměnily sport v politikum.
Debata o tom, které země vlastně stvořily olympijské sporty, není jen hříčkou pro sportovní historiky. Jde o citlivé téma, protože určuje, kdo si může připsat autorství kulturních symbolů, jež sledují miliardy lidí. Na redditu r/olympics se objevila jednoduchá otázka: Které země vytvořily nejvíc olympijských sportů? Jenže odpověď je všechno, jen ne jednoduchá. U každého sportu se totiž střetává tradice, kodifikace pravidel a politické rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru, co vlastně považovat za olympijskou disciplínu.
Velká Británie bývá označována za kolébku moderního sportu. V 19. století tam vznikla pravidla fotbalu, boxu, tenisu, golfu, hokeje na trávě nebo stolního tenisu. Britské impérium tato pravidla vyváželo do světa – a často k tomu využívalo svou koloniální moc. Když dnes mluvíme o tom, že Britové „vymysleli“ sport, jde většinou o fakt, že jako první sjednotili pravidla a založili svazy. Samotné hry a závody existovaly dávno předtím. Přesto právě Británie dokázala převést místní tradice do globálního rámce a udělat z nich olympijské disciplíny. Kritici však připomínají, že sport byl i nástrojem imperiálního vlivu – kdo stanovil pravidla, určoval způsob, jak se má hrát a kdo je „civilizovaný“.
Spojené státy přinesly do olympijského programu sporty 20. století. Basketbal vznikl v roce 1891, volejbal v roce 1895 a triatlon až v 70. letech 20. století. Skateboarding se zrodil na kalifornských ulicích a dnes patří mezi oficiální olympijské disciplíny. Tyto sporty vznikaly v době, kdy USA upevňovaly svou globální dominanci, a jejich přijetí do olympijského programu nebylo náhodné.
Ukazuje, že i zábava původně určená do tělocvičen nebo na kalifornské pláže se může během pár dekád stát celosvětovým fenoménem. Kritici namítají, že MOV je často pod tlakem amerických médií a marketingu, který prosazuje sporty atraktivní pro mladé publikum – a tím i pro sponzory.
Ukazuje, že i zábava původně určená do tělocvičen nebo na kalifornské pláže se může během pár dekád stát celosvětovým fenoménem. Kritici namítají, že MOV je často pod tlakem amerických médií a marketingu, který prosazuje sporty atraktivní pro mladé publikum – a tím i pro sponzory.
Severské země dominují zimním disciplínám. Norsko má tradici lyžování a skoků na lyžích, biatlon vychází z vojenských hlídek a rychlobruslení se rozvíjelo především v Nizozemsku. Švýcarsko zase dalo světu boby v moderní organizované podobě. Tyto sporty jasně ukazují, že geografické a klimatické podmínky hrály při vzniku disciplín stejnou roli jako konkrétní osobnosti či národní ambice. Přiřknout jejich původ jedné zemi je proto zavádějící.
Asie se zapsala hlavně bojovými sporty. Judo, které v Tokiu vytvořil Džigoró Kanó, se stalo symbolem disciplíny a respektu, zatímco taekwondo odráží korejskou historii a identitu. Tyto sporty jsou více než soutěží – nesou ideologické a kulturní poselství. Jejich přijetí do olympijského programu souviselo nejen s popularitou, ale i s posilováním politického vlivu Japonska a Koreje ve 20. století.
Kanada si nárokuje lední hokej, i když podobné hry se hrály v Evropě už dříve. Francie přinesla moderní pětiboj i symbolickou ideu maratonu. Havaj stojí za surfingem, který se do programu OH 260888dostal až v roce 2020. Každý příklad ukazuje, že olympiáda není jen sportovní festival, ale i geopolitická mapa kulturních vlivů.
Kritický pohled odhaluje, že žádná země nemá „čistý monopol“. Kdo vytvořil sport? Ten, kdo ho hrál po staletí, nebo ten, kdo sepsal pravidla a prosadil je u MOV? Odpověď závisí na tom, co chceme zdůraznit. Británie má historickou výhodu v kodifikaci, USA v kulturním exportu, Skandinávie v přírodních disciplínách a Asie v bojových uměních. Každá olympijská disciplína tak vypráví jiný příběh, v němž se prolínají tradice, národní zájmy, mocenské ambice a schopnost prosadit se na globální scéně.
Olympijské hry proto nejsou jen soutěžním kláním. Jsou také živým archivem toho, jak si státy přivlastňují dědictví a proměňují sport v politikum. Spor o to, kdo „vytvořil“ nejvíc olympijských sportů, není nevinným akademickým cvičením. Je připomínkou, že i na stadionu se hraje o prestiž, vliv a kulturní uznání – a že sport je stejně mocenský jako kterýkoli jiný nástroj globální politiky.(sklen, sportovnilisty.cz; foto: AI)
