Že to není možné? Copak kolem sebe tak často nevidíte lidi, kteří propadli iluzi, že když denně neuběhnou svou obvyklou trasu, neodcvičí svou sestavu nebo neujedou na kole svůj počet kilometrů že jejich svaly povolí, zvětší se jim objem pasu nebo že nesplnili své denní povinnosti? Sport se pro ně stal stejnou drogou jako pro jiné kouření nebo alkohol. Pokud je jim v naplánovaném pohybu bráněno okolnostmi, jsou neklidní, nervózní a viní své okolí z toho, že je nechápe. Sport je přece tak zdravý a oni dělají pro své tělo to nejlepší.
Jistě chápeme vrcholové sportovce, že musí pravidelně trénovat a nesmějí sportovní přípravu zanedbávat nebo podceňovat, projevilo by se to velice rychle na jejich výkonech. Ve vrcholovém sportu je to ovšem už do určité míry jejich práce a povinnost a to je trochu něco jiného. I tak občas v bulváru prosáknou na veřejnost zprávy, že ten či onen porušil nastavený režim, ostatně jsme jen lidé.
U rekreačního sportu ovšem nejde o povinnost, ale sport zde má být radostí a odpočinkem. Pokud k němu však přistupujeme jako k povinnosti, která nesmí být porušena a ke které si musíme vyhrnout rukávy a plivnout do dlaní, radost se kamsi vytrácí a to určitě nechceme. A hlavně se asi nikdo nechce dostat do stádia, kdy jej jeho okolí vnímá jako stroj na naplánované pohyby, který je schopen zkazit každou legraci jen proto, že se nedokáže vzdát svých představ o zdravém způsobu života.
Foto © Depositphotos.com/pressmaster
