V době konání olympiády vb Soči byl celý národ hrdý na naši zlatou reprezentantku v rychlobruslení Martinu Sáblíkovou. Všichni obdivujeme její výkony i vytrvalost, s jakou vydržela a dosáhla na mety nejvyšší ve sportu, který u nás není vlastně vůbec podporován.
Porazila soupeřky ze zemí, kde mají vystavěné rychlobruslařské tréninkové haly a mohou trénovat celoročně, zatímco ona sama s rychlobruslením začínala na rybníku a přes léto trénovala doma v obýváku na prkně, jezdí na kole nebo na lyžích, kde si upevňuje fyzičku. Než začala vítězit, vlastně o tom nikdo, kromě jejího trenéra a rodičů, kteří nesli na svých bedrech náklady, nevěděl.
Když se dostavily první úspěchy, začalo se mluvit o výstavbě tréninkové haly, ale přestože Martina přiveze letos zlatou už z druhé olympiády, zůstalo jen u slibů. A jak to vypadá, zase se nězmění nic, i když další rok uteče jako voda a nová sezona brzy začne klepat na dveře. Obdivujeme medailistku, mluvíme o podpoře sportu, ale jen těžko se objeví dorost, který by mohl pokračovat v jejích stopách, když vlastně nemá kde začít. Martina je dodnes solitér s neuvěřitelnou vůlí, který rychlobruslení dává vše a ne každý je takový.
Obdiv a uznání samo o sobě nestačí. Příslušné instituce by si měly z Martiny vzít příklad, ona své sliby plní na sto procent. Chceme-li být nadále ve sportu úspěšní, pouhá slova nám k tomu příliš nepomohou. Takže se zase ptáme -kdyže se začne se slibovaným zlepšováním podmínek pro rychlobruslení?
Foto © Depositphotos.com/ joymsk
