Pohyb se vždy mnohem lépe provozoval v kolektivu. Byla k němu větší motivace, užilo se víc legrace a pokud bylo lidí opravdu hodně, nějaká ta chybička se v davu ztratila a i ti méně zdatní dokázali zázraky. Dnes už se hromadná cvičení stala téměř přehlíženou retro záležitostí, ale stále mezi námi žije spousta pamětníků sokolských sletů a ještě více pamětníků totalitních spartakiád, které je postupně nahradily.
Ať už důvody, pro které byly tyto akce pořádány, likvidovány nebo naopak zviditelňovány byly jakékoliv, je stále ohromující, s jakým entuasismem se do těchto akcí zapojovaly, ať už dobrovolně nebo nuceně statisíce lidí, kteří dokázali nacvičit naprosto dokonalu přehlídku souhry pohybu stovek krásných lidských těl. Téměř akrobatické sestavy vojáků, ladné pohyby žen a dívek, přesnost mužských cvičení.
Vytvořit sestavu cviků pro tolik lidí, napsat k nim hudbu, která zaujme, po kouskách ji nacvičovat po celé republice, zapojit všechny generace lidí, aby se nakonec výběr těch nejlepších předvedl na největším pražském sportovišti v úžasné podívané, to nelze jen tak odbýt politickou frází. Ti, kteří se sletů i spartakiád účastnili na ně, přes všechna negativa, stále vzpomínají. Dokonalost, s jakou byly sestavy prováděny, jejich obtížnost, rytmus a barevné obrazy, hudba, která se hraje dodnes a všichni vědí, že patřila ke spartakiádě, cvičitelé, kteří dokázali vytvořit naprosto sehranou plochu plnou lidí, to vše si zasluhuje obdiv a pravdou je, že svět chválou nešetřil. Také proč? Taková spousta lidské práce a její dokonalé provedení si přece úctu zaslouží.
Foto © Depositphotos.com/AndreyPopov
