Tzykanion bylo v Byzanci oblíbeným jezdeckým míčovým sportem, který se příbuzností blížil dnešnímu pólu. Hra byla převzata ze Sasánovské Persie, kde nesla název čowgān. Už samotný název odkazuje na perský původ a byzantští autoři ji spojují s dvorskými zvyklostmi sasanidských králů. V Konstantinopoli se hřiště označovalo termínem tzykanistērion a stavělo se přímo u císařských paláců.
Podle historika Jana Kinnama z 12. století se hrálo mezi dvěma týmy jezdců, kteří používali dlouhé hole zakončené sítí nebo košíkem. Těmito nástroji popostrkovali kožený míček velikosti jablka směrem k brance soupeře. Tento popis se odlišuje od perského i moderního póla, kde se používají ploché pálky. Kinnamos tak zachycuje dynamickou, kontaktní hru, která kladla mimořádné nároky na ovládání koně i přesnost úderů.
Těžiště tzykanionu bylo u dvora byzantských císařů. První známé hřiště vzniklo za vlády Theodosia II. ve 4.–5. století v jihovýchodní části areálu Velkého paláce. Císař Basilios I. později nechal původní hřiště zbořit a na jeho místě postavit chrám Nea Ekklesia. Vzápětí vybudoval nové, větší tzykanistērion o něco východněji, které bylo s chrámem spojeno krytými galeriemi. Hra tak byla pevně začleněna do palácové architektury i ceremonií.
Dovednost v sedle a schopnost obstát při tzykanionu patřila mezi rysy císařské důstojnosti a dvorského ritu. Moderní badatelé zdůrazňují také vojenský rozměr hry, chápané jako výcvik elitní jízdy. Sport se tak pohyboval na hraně mezi aristokratickou reprezentací a praktickou přípravou pro boj.
Popularita tzykanionu se promítla i do osudů samotných vládců. Basilios I. byl známý jako výborný hráč. Císař Alexandros zemřel po zápase, když jej postihly prudké bolesti břicha, které doboví autoři připisovali vyčerpání ze hry. Alexios I. Komnenos si při utkání s Tatikem poranil koleno, jak uvádí jeho dcera Anna Komnénová v Alexiadě. Jan I. z Trapezuntu podle kronikáře Michaela Panareta utrpěl při hře smrtelné zranění. Tyto příklady dokládají, že šlo o činnost prestižní a zároveň velmi nebezpečnou.
Tzykanistēria nestála jen v Konstantinopoli nebo Trapezuntu. Prameny uvádějí také Spartu, Efez a Atény, což naznačuje šíření hry mezi aristokratické kruhy i mimo hlavní město. Zajímavostí je i to, že některá hřiště sloužila v krizových dobách jako místa veřejných trestů a poprav, zejména během ikonoklastických sporů.
V 9. století tvořil vrchol palácového komplexu chrám Nea Ekklesia a přidružené stavby. Podle rekonstrukcí Mango a Ousterhouta šlo o pětikopulový chrám s atriem, kašnami a portiky, které ústily právě k tzykanistērionu. Hřiště tak bylo součástí scénografie císařských slavností a podtrhovalo propojení dvorské zbožnosti, reprezentace a zábavy.
Ikonografie a archeologie zanechaly po tzykanionu jen torza. Z Velkého paláce známe fragmenty a mozaiky, samotná hřiště jsou doložena spíše literárně. Cenné jsou lexikony a syntézy, které shromažďují zmínky u autorů jako Kinnamos nebo Anna Komnénová a propojují je s topografií paláce. Výsledkem je obraz hry, která přešla z perského dvora na byzantský a později inspirovala i dvory islámského Východu a latinského Západu.
Pravidla a taktiky zůstávají nejasné, ale z Kinnamova popisu i palácového kontextu vyplývá, že šlo o rychlou, kontaktní jezdeckou hru vyžadující přesnou koordinaci jezdců a koní. To vysvětluje její vhodnost jak pro dvorskou reprezentaci, tak pro výcvik jízdy. Tragické příběhy panovníků pak ukazují, že nešlo o výjimky, nýbrž o logický důsledek hry, která spojovala prestiž s rizikem.
Tzykanion je tak výrazným fenoménem byzantské kultury. Svědčí o persko-byzantské výměně elitních zábav, o začlenění sportu do státní reprezentace a dvorského ritu a zároveň připomíná, že zábava elit se mohla proměnit i v nástroj moci a veřejného zastrašení. V dějinách sportu představuje most mezi antickou a orientální tradicí a pozdější evropskou podobou póla.
(sklen, sportovnilisty.cz)
