To to letí. V roce 1972 našlapaná československá haázenkářská reprezentace nevstoupila do olympijského turnaje ideálně, i proto vyfasovala těžkou semifinálovou skupinu v čele se Švédskem a „neporazitelným“ Sovětským svazem. A pak to přišlo. Národní tým se nesmazatelně zapsal do historie. Právě SSSR totiž po skvělém výkonu v rozhodujícím zápase o finále udolal, a i když následná bitva s Jugoslávií nepřinesla nejcennější z možných kovů, v Mnichově se tvořily krásné dějiny československé házené.
Kulaté jubileum si připomenuli na slavnostním setkání pouze čtyři z šesti žíjících pamětníků, kteří se ve středu 7. prosince 2022 sešli v Praze.
Jak říkám ...
„Po padesáti letech ho mám prvně, patří k olympijské medaili. Kdy jindy bych si ho měl připnout," upozornil bývalý vynikající pivot Jindřich Krepindl na svůj odznáček na klopě saka.
„Na olympiádu pořád myslím, je ve mně. S kluky z týmu se setkáváme a vzpomínáme. Když zrovna běží hry v televizi, všechno ostatní musíme doma oželet,“ dodal.
Při návratu do historie je třeba připomenout také špetku štěstí. Házená se totiž v olympijském programu objevila na LOH v roce 1972 úplně poprvé.
Jak říkám ...
„Němci ji do něj zařadili dobrovolně, což bylo naše první štěstí. A druhé, že jsme hráli pod trenérem Jiřím Víchou. To byl člověk, který věděl, co je třeba i co chce," vzpomínal dál Krepindl na legendárního kouče.
Ten si podle slov týmu vybral přesně typy hráčů, které se mu hodily. Žádná očekávaná sestava a žádný celek plný individualit. Hlavní byla parta. O tom, jak vážně bral trenér přípravu, si koneckonců můžete udělat obrázek sami.
Jak říkáme ...
„Olympiáda se konala v srpnu, předtím v dubnu jsme měli naplánované turné po Německu. Prohlédli jsme si olympijskou vesnici, stadiony. Na turnaji jsme pak hráli první skupiny v halách vedle Mnichova – Augsburg a Ingolstadt. Všude už jsme předtím byli," popisoval rodák ze Šťáhlav.
„Na hrách vidíte jako sportovec vždy tolik lákadel, které si myslíte, že musíte stihnout vidět. My už všechno znali, mohli jsme se soustředit jen na výkon. A to díky organizaci našeho trenéra,“ dodal.
„Soupeře jsme poráželi kombinací a taktikou. Díky tomu jsme se dostávali dál, právě to bylo klíčové," měl jasno Ladislav Beneš, který do Mnichova odjížděl jako mistr světa z roku 1967 ve Švédsku.
„Jirka Vícha si mě nechal v týmu a poslal na olympiádu. Nezapomenutelný zážitek. Je to jiné než mistrovství, kde se hraje jen jeden sport a vše se točí okolo něj. Tady se rozptýlíte, souběžně probíhá plavání, atletika, skoky do vody. O to je těžší se soustředit na zápas. A když se to povede... Je to něco neskutečného," pokračoval křídelník, jenž na stříbrných hrách proměnil celkem 14 branek.
„Nejeli jsme do Německa s přesvědčením, že vyhrajeme. Každý sportovec má v hlavě přání, aby se dostal na nejvyšší mety. Medaile každopádně byla spíš sen, i když se naši předchůdci stali mistry světa. Nám se zlato nepovedlo. Ale olympiáda je to nejvíc, co může být. Aspoň já to tak mám nastavené," vysvětlovala tehdejší spojka Vladimír Haber, který aktuálně působí jako televizní expert na stanicích Sport 1 a Sport 2.
„Házená se změnila, jako se mění všechny sporty. Je dynamičtější, dřív jsme se učili věci technického rázu, které by dnes ani nešly v té rychlosti použít. Padá mnohem víc gólů, za nás končila utkání výsledky 15:9, 15:10. Zkraje se mi tato divoká házená moc nelíbila, ale je to přínos pro diváky. Byl jsem zvyklý na hřišti i ukázat něco navíc, technické finesy už se teď tolik neobjevují. Dominuje rychlost s dynamikou,“ shrnul s jakou proměnou házená prošla a k tomu přidal svůj pohled.
„Olympiáda pro mě byla malým otevřením očí do světa, který jsem neznal," shrnul poeticky Vladimír Jarý.
„Čas zahojil finálovou porážku, byli jsme slabší a utekl nám začátek. Tehdy bylo dohnat pětigólovou ztrátu dost složité," přiznal bývalý hráč Dukly a Plzně fakt, že jugoslávská reprezentace tehdy patřila k nejrychlejším týmům planety.
„Už jen být na olympiádě byl obrovský sportovní úspěch. Stále ji mám před sebou.“
„Byla to krásná vzpomínková akce. Můžeme si brát příklad z toho, čeho tým kdysi dosáhl. A navázat na to. Musíme být hrdí na historické úspěchy a ve spojení s odhodláním opět můžeme přivést medaili z velkého šampionátu," řekl prezident ČSH Ondřej Zdráhala, který společně s generální sekretářkou ČSH Šárkou Drozdovou poděkoval legendárnímu týmu za vše, co pro házenou udělal.
„Na olympijské hry vede aktuálně i vzhledem k systému kvalifikací velmi obtížná cesta. Pokud se jako evropský celek probojujete na turnaj, dostáváte se blíž medaili, než během kvalifikace k samotnému turnaji. Je to o systematické práci," pokračoval prezident Českého svazu házené.
„Olympiáda by měla být hlavní cíl hráčů, trenérů i všech lidí, kteří tvoří zázemí pro reprezentaci.“
Také stříbrní hráči z Mnichova by národní tým opět viděli na nejvyšších příčkách.
Jak říkám ...
„Z celého srdce přeji házené v Česku, aby se jí podařilo navázat na naše úspěchy," dodal upřímně Ladislav Beneš. Zkrátka a dobře sportovní historie včetně té házenkářské se nedá zapomenout.
Tokoví jsme byli před padesáti lety kluci
Ladislav Beneš dvakrát
Jindřich Krepindl také dvakrát
Vladimír Haber také, jak už to víte, že je tu dvakrát
Vladimír Jarý dvakrát a že se poznal, jak vypadal před padesáti lety
Nejsou ta pamětní obrovská těžítka nádherná?
Líbil se vám článek? Máte k němu nějakou připomínku nebo zajímá vás diskuse k němu? Více na facebookovém profilu webu SportovníListy.cz zde!!!
Kulaté jubileum si připomenuli na slavnostním setkání pouze čtyři z šesti žíjících pamětníků, kteří se ve středu 7. prosince 2022 sešli v Praze.
Jak říkám ...
„Po padesáti letech ho mám prvně, patří k olympijské medaili. Kdy jindy bych si ho měl připnout," upozornil bývalý vynikající pivot Jindřich Krepindl na svůj odznáček na klopě saka.
„Na olympiádu pořád myslím, je ve mně. S kluky z týmu se setkáváme a vzpomínáme. Když zrovna běží hry v televizi, všechno ostatní musíme doma oželet,“ dodal.
Při návratu do historie je třeba připomenout také špetku štěstí. Házená se totiž v olympijském programu objevila na LOH v roce 1972 úplně poprvé.
Jak říkám ...
„Němci ji do něj zařadili dobrovolně, což bylo naše první štěstí. A druhé, že jsme hráli pod trenérem Jiřím Víchou. To byl člověk, který věděl, co je třeba i co chce," vzpomínal dál Krepindl na legendárního kouče.
Ten si podle slov týmu vybral přesně typy hráčů, které se mu hodily. Žádná očekávaná sestava a žádný celek plný individualit. Hlavní byla parta. O tom, jak vážně bral trenér přípravu, si koneckonců můžete udělat obrázek sami.
Jak říkáme ...
„Olympiáda se konala v srpnu, předtím v dubnu jsme měli naplánované turné po Německu. Prohlédli jsme si olympijskou vesnici, stadiony. Na turnaji jsme pak hráli první skupiny v halách vedle Mnichova – Augsburg a Ingolstadt. Všude už jsme předtím byli," popisoval rodák ze Šťáhlav.
„Na hrách vidíte jako sportovec vždy tolik lákadel, které si myslíte, že musíte stihnout vidět. My už všechno znali, mohli jsme se soustředit jen na výkon. A to díky organizaci našeho trenéra,“ dodal.
„Soupeře jsme poráželi kombinací a taktikou. Díky tomu jsme se dostávali dál, právě to bylo klíčové," měl jasno Ladislav Beneš, který do Mnichova odjížděl jako mistr světa z roku 1967 ve Švédsku.
„Jirka Vícha si mě nechal v týmu a poslal na olympiádu. Nezapomenutelný zážitek. Je to jiné než mistrovství, kde se hraje jen jeden sport a vše se točí okolo něj. Tady se rozptýlíte, souběžně probíhá plavání, atletika, skoky do vody. O to je těžší se soustředit na zápas. A když se to povede... Je to něco neskutečného," pokračoval křídelník, jenž na stříbrných hrách proměnil celkem 14 branek.
„Nejeli jsme do Německa s přesvědčením, že vyhrajeme. Každý sportovec má v hlavě přání, aby se dostal na nejvyšší mety. Medaile každopádně byla spíš sen, i když se naši předchůdci stali mistry světa. Nám se zlato nepovedlo. Ale olympiáda je to nejvíc, co může být. Aspoň já to tak mám nastavené," vysvětlovala tehdejší spojka Vladimír Haber, který aktuálně působí jako televizní expert na stanicích Sport 1 a Sport 2.
„Házená se změnila, jako se mění všechny sporty. Je dynamičtější, dřív jsme se učili věci technického rázu, které by dnes ani nešly v té rychlosti použít. Padá mnohem víc gólů, za nás končila utkání výsledky 15:9, 15:10. Zkraje se mi tato divoká házená moc nelíbila, ale je to přínos pro diváky. Byl jsem zvyklý na hřišti i ukázat něco navíc, technické finesy už se teď tolik neobjevují. Dominuje rychlost s dynamikou,“ shrnul s jakou proměnou házená prošla a k tomu přidal svůj pohled.
A je 50 let stará vzpomínka stále živá?
„Olympiáda pro mě byla malým otevřením očí do světa, který jsem neznal," shrnul poeticky Vladimír Jarý.
„Čas zahojil finálovou porážku, byli jsme slabší a utekl nám začátek. Tehdy bylo dohnat pětigólovou ztrátu dost složité," přiznal bývalý hráč Dukly a Plzně fakt, že jugoslávská reprezentace tehdy patřila k nejrychlejším týmům planety.
„Už jen být na olympiádě byl obrovský sportovní úspěch. Stále ji mám před sebou.“
„Byla to krásná vzpomínková akce. Můžeme si brát příklad z toho, čeho tým kdysi dosáhl. A navázat na to. Musíme být hrdí na historické úspěchy a ve spojení s odhodláním opět můžeme přivést medaili z velkého šampionátu," řekl prezident ČSH Ondřej Zdráhala, který společně s generální sekretářkou ČSH Šárkou Drozdovou poděkoval legendárnímu týmu za vše, co pro házenou udělal.
„Na olympijské hry vede aktuálně i vzhledem k systému kvalifikací velmi obtížná cesta. Pokud se jako evropský celek probojujete na turnaj, dostáváte se blíž medaili, než během kvalifikace k samotnému turnaji. Je to o systematické práci," pokračoval prezident Českého svazu házené.
„Olympiáda by měla být hlavní cíl hráčů, trenérů i všech lidí, kteří tvoří zázemí pro reprezentaci.“
Také stříbrní hráči z Mnichova by národní tým opět viděli na nejvyšších příčkách.
Jak říkám ...
„Z celého srdce přeji házené v Česku, aby se jí podařilo navázat na naše úspěchy," dodal upřímně Ladislav Beneš. Zkrátka a dobře sportovní historie včetně té házenkářské se nedá zapomenout.
Líbil se vám článek? Máte k němu nějakou připomínku nebo zajímá vás diskuse k němu? Více na facebookovém profilu webu SportovníListy.cz zde!!!
Email
Tisk
