Sportovní létání v Česku – na obloze jsou jen černé mraky

[ title]

Česká republika není ve světě sportu známá jen díky hokejistům, fotbalistům, biatlonistům nebo tenistům. Své hvězdy má i na obloze, a to doslova. Akrobatičtí letci Martin Šonka, Marek Hyka, Petr Kopstein a další patří mezi světovou elitu ve sportovním létání. Ovšem u tohoto sportu reálně hrozí, že jeho hvězdy, a jakékoliv další potenciální, brzy zcela zhasnou.

Situace ve sportovním létání není vůbec růžová. Přitom zájem o tento atraktivní sport je. Co ovšem chybí, je vybavení. Jednoduše nejsou letadla, na kterých by se dalo létat. Česká republika je sice světový vývozce ultralehkých letadel, funguje zde přibližně 47 výrobců letadel této kategorie, ovšem v kategorii „dospělých“ defacto výroba upadla.

„Do Česka se dovážejí jen vraky, ojeté Cesny. Kdo chce sportovat, létá v podstatě na strojích ze second handu. Výrobek v letectví je vlastně vrchol technologie daného státu. Všechno, co je dokonalé a pořádné, najdete v letadle,“ říká Vlastimil Dvořák, prezident Aeroklubu ČR. Česká republika přitom před mnoha lety dlouhodobě patřila ke světovým výrobcům letadel. Tento trend však již dávno opadl.

Po revoluci v roce 1989 zažilo létání obrovský boom, bývalý režim totiž nepustil do vzduchu jen tak někoho. Objevilo se také mnoho technologií, jak letadlo lehce a levně vyrobit, takže vznikly i nové kategorie, jako ultralehká letadla či paragliding. Jak se však průmysl privatizoval, dotklo se to i letectví a každá zdejší letecká fabrika je nyní v rukách zahraničního vlastníka, který ji odkoupil. Například plachtařskou firmu Orličan koupili Němci. České ruce už nevyrábějí, jen sem tam něco montují. Zlín Aircraft přestal vyrábět motorová letadla, protože byla provozně velmi náročná a zaostal tak v konkurenci.

„Díky dřívějšímu režimu se dělala letadla víceúčelová, která sloužila výcviku pro akrobacii, ale zároveň musela splňovat účel i pro turistické lety. Takový hybrid není vyhraněný a nestál za nic. Výroba se proto utlumovala, až ustala zcela. Dnes se tam vyrábí pouze stroj Z143, který stojí 5,5 milionu v základní verzi, vybavení je ovšem za dalších sedm milionů. Když si chce soukromník koupit letadlo, raději si pořídí právě tu ojetou Cesnu za dva miliony, která má poloviční provozní náklady,“ poukazuje Vlastimil Dvořák.

Takže česká letecká špička, která dělá České republice ve světě jméno a vozí zlaté medaile, létá na strojích zahraniční výroby. A ještě si je musí koupit z vlastních peněz. Aeroklub totiž může letce zadotovat prostřednictvím příspěvků MŠMT jen asi z 20 až 30%. Příděl peněz z programů ministerstva je věčné téma, které sportovní svazy řeší. A nejinak je tomu i v případě Aeroklubu ČR. Jak je možné, že ministerstvo schválí příspěvek ve výši 50 milionů na ryze komerční akci Moto GP v Brně a reprezentantovi Karlu Abrahamovi přiklepne 16 milionů na jeho roční závodění, ale v případě Aeroklubu je problém vybavit jednoho akrobata, který přiveze medaili z mistrovství světa?

Česko přitom platí za světovou extratřídu v letecké akrobacii, plachtařském létání i parašutismu. Každý rok jejich zástupci vozí zlaté medaile ze světových akcí, což nemá žádný vyspělý stát na světě. Že by snad v Česku již nebylo možné kvalitní letadlo vyrobit? Ale ano. Jen si ho nikdo nemůže dovolit koupit. Takže výroba stojí. Jen pro představu, palubní deska u větroně dnes stojí milion korun. Křídla se dělala dřív dřevěná, dnes se používají polykarbonáty. To je zcela jiná technologie a samozřejmě v jiné cenové relaci.

„Vybavenost našich podniků, které zůstaly, je úžasná. Zůstali i lidé, kteří to umějí dělat. Ale nemají co dělat, protože letadla nemá kdo koupit. Hrozí tedy, že za chvíli nebude na čem létat. A až všichni Šonkové a Hykové zestárnou a přestanou létat, nebude za nimi nikdo,“ upozorňuje Vlastimil Dvořák.

Vlastimil Dvořák, prezident Aeroklubu ČR

A jak na téměř nulový odbyt letadel zareagovaly příslušné podniky? Zřejmě jediným možným způsobem. Zdražily své ostatní služby, například aktualizaci nutných dokladů pro létání. Konkrétně Aeroklubu tak na základě toho třeba přišla výzva, že na jednom z jeho výkonných letounů, který je multifunkční pro základní akrobacii i výcvik, je nutné vyměnit křídla za půl milionu korun. Tím se Aeroklub dostal do situace, že na tomto stroji nikdo nelétá, protože se nevyplatí ho opravit. Levnější je pořídit si levnou Cesnu z Německa.

V České republice je zaregistrováno 19 000 pilotů včetně ultralightistů a paraglidistů, z toho maximálně 50 lidí létá výkonnostně motorové létání, dvanáct je plachtařů. Jak může vypadat budoucnost tohoto sportu?

„Létání se stává výsadou bohatých. Jejich pohnutky pro nákup letadla jsou však spíše soukromého rázu, aby se dostali z jednoho místa na druhé, než kvůli sportu. Běžní lidé se sportovnímu létání nemůžou věnovat, nemají na to. Dříve existovaly kroužky mladých pilotů, kde se z 30 dětí během roku dělal nábor. Národní sport, který u nás byl, však kvůli nedostupnosti pro normálního člověka, nyní upadá. Pomoci by mohlo spravedlivé rozdělování peněz od ministerstva. To je ovšem vysoce netransparentní. Není možné se doptat, proč ten který svaz či klub dostal tolik a tolik a další nic. Jakmile se nezmění tento systém od základů, nic nám to nepřinese. Avšak s novým ministrem taková změna bohužel nepřichází automaticky,“ uzavírá Vlastimil Dvořák, šéf Aeroklubu České republiky.

(kp,sportovnilisty.cz foto: arch)