Jak hrát tenis

Rady našeho nejlepšího tenisty meziválečného období Jana Koželuha, vám přinášíme v následujícím článku:
„Jen málo tenistů si je vědomo, že dvouhra a čtyřhra jsou docela odlišnými hrami. Většina se domnívá, že oba druhy se hrají týmž způsobem a s týmž výsledkem a je přesvědčena, že úspěšná taktika v jedné hře osvědčí se stejně i v druhé. A přece nic nemůže být vzdálenější skutečnosti, než podobné názory. Single je hlavně hrou rychlosti, úderu a síly. Double hrou posiční, plnou fines, úskoků a subtilností. Je proto samozřejmé, že v obou hrách nemůže se osvědčovat táž taktika a tytéž údery, nýbrž že oboje musí být přizpůsobeno potřebě okamžiku.

Taktika singlová je poměrně jednoduchá. Je několik zásad, kterých třeba zachovávat při útoku, a ty jsou:
I. Prohánět soupeře, až se zlomí jeho fyzický odpor. K tomu je zapotřebí drivové hry od základní čáry, jež bude se v podstatě zakládat na drivech do obou rohů.
II. Drtivý útok. Ten vyžaduje rychlost, rychlost a zase rychlost. Dejte prudkou ránu zezadu nebo dobře umístěte míč a jděte za ním k síti, a vraťte následující míč volleyem nebo umrtvěte jej smashem. To je nejúčinnější metoda, daří-li se hráči všechny údery a dává-li soupeř k nim příležitost. Je třeba mít na zřeteli, že byste se mohli stát obětí plánu číslo I., kdyby soupeř odolal Vašemu útoku,
III. Rozvraťte a zlomte soupeřovu hru. To je nejužitečnější způsob taktiky a vyžaduje nejvyššího umění, poněvadž předpokládá kombinaci, ovládání rychlosti i mistrovství ve falších, i prudkosti, což je dáno jen málokterému z hráčů. To je moderní hra celocourtová, tedy hra vzadu i u sítě, hra míčů přímých i falšovaných, po dopadu i přímo ve vzduchu. Tato hra přibližuje se také nejvíce taktice doublové.

Tam, kde rychlost vyhrává v singlu, musí v doublu vyhrávat umísťování míče, jež to je méně a ani zdaleka tak vhodných příležitostí k útoku, poněvadž hřiště nekryje jeden, ale dva hráči.

V singlu, zpravidla aspoň, naskytne se příležitost k útoku již při první nebo druhé ráně. V double však zřídka možno přejít k útoku dříve, než po ráně třetí či čtvrté. V singlu se naskytuje příležitost k útoku sama, kdežto v doublu je třeba napřed vyprovokovat soupeře z pozice přesným umístěním míče, než se naskytne příležitost k útočné ráně.

V singlu, s výjimkou případů, kdy hráč jde za svým servisem k síti, má být servírovaný míč vrácen vysoko a daleko, leda, že se jedná o získání bodu rázem. V doublu, když servírující i spoluhráč jsou u sítě, vracení servisu i následující rány musí být krátké, nízké a obyčejně měkké, aby se neposkytla soupeři možnost získati bod volleyem sehraným se shora dolů. V singlu má být drive plochý a rychlý, v doublu má být silně falšován kupředu (liftován), aby rychle šel k zemi, a nemá mít přílišnou prudkost, leč by šlo o získání bodu rázem.

V singlu lze se často pokusit o získání bodů hned ze servisu, ale v doublu první vracení míče servírovaného má být hráno vždy tak, aby míč byl udržen ve hře.


Jinými slovy, při double bývá často o ránu více než v singlu a často o mnoho ran. Single je v podstatě bitvou od základní čáry s „nájezdy“ k síti. Double je bitvou sítě s baselinou a obranou ze vzduchu.
V singlu není nutno jít k síti, leč se naskytne příležitost sama, postoupit vpřed s malým risikem. V doublu však je nutno odvážit se všeho, abyste se dostali k síti co nejdříve. Jedním z důvodů, proč vyžaduje čtyřhra tolik dokonalosti a jemnosti, je skutečnost, že nutno uhodnout dva záměry soupeřů a nejen jeden.

Všeobecně je rozšířené mínění, že nejlepším doublovým párem je dvojice mužů stejně silných, téhož typu hry, kteří hrají na stejně velikých částech courtů, krátce každý na jedné polovině, Přejde-li jeden z hráčů do poloviny spoluhráčovy, představa o dokonalé dvojici je porušena a pár není sehrán. A přece není nic směšnějšího nad tuto teorii. Pozorujete-li všechny nejlepší světové páry, vidíte, že oba hráči hrají vždy po celém hřišti, při čemž cena jejich souhry je dána docílenými výsledky. Čtyřhra je vždy hra, v níž jde o vítězství a ne o vymýšlení teoretického rozdělení souhry na plochu courtu. Nerozhoduje proto, který z obou hráčů získá rozhodným úderem bod, nýbrž že tento bod udělá. Zločinem ovšem je, při přebírání (kradení) míčů spoluhráči nedodělat bod. Když však se míč již krade a není možno bod udělat, je třeba aspoň dokončit úder.

Dle uvedeného má hrát ideální pár čtyřhru asi takto: Každý z obou hráčů musí mít schopnost bránit i dobýt bodů. V daném okamžiku jeden z hráčů může a má být v obraně a pokusit se, aby připravil svému spoluhráči pozici k dobytí bodu. Vidí-li jeden z hráčů možnost k rozhodujícímu úderu, byť by jej musel zahrát i na polovině spoluhráče, když spoluhráč nemá možnost dostihnout míče, aby udělal bod pak nutno oné možnosti použít, jít po míči a zahrát jej sám.

Klíčem k úspěchu pak ve čtyřhře je trpělivost a souhra. Proto také nemá smyslu pokoušet se hrát s hráčem — partnerem, v něhož nemáme důvěru neb s nímž hrajeme neradi“.

Nu že, tenisté a tenistky, co na tyto rady říkáte? Jsou staré sice devadesát let, ale za zamyšlení určitě stojí.
                                                                                                                         
(kp,sportovnilisty.cz,foto:arch.)