Smutná zpráva z rychlobruslení... bývalý světový rekordman Jaroslav Doubek zemřel

[ title]
Smutnou zprávu o úmrtí legendárního rychlobruslaře Jaroslava Doubka zveřejnil facebookový sportovní profil Zlaté brusle rychlobruslení. 

Jaroslav Doubek byl mistr sportu v rychlobruslení. Reprezentoval Československo nejenom v rychlobruslení, ale i  v cyklistice. Narodil se v Praze 17. června 1931, zemřel 22. července  2017 v Jindřichově Hradci.

Jeho život to je příběh z historie československého rychlobruslení. Připomeňme si jednoho z bardů československého a českého rychlobruslení... Je těžké pochopit budoucno, nevíte-li nic o minulosti. To platí i v tomto sportu.

Doba byla, jaká byla. I ve sportu. Počátkem roku 1952 proběhlo rychlobruslařské mistrovství Československa na ledu, vtipně nastříkaném na obřím stadiónu v Praze na Strahově; mladík, který zaujal rychlostí, se do startovní listiny zapsal jako Jaroslav Doubek. Od čtrnácti trénoval, pilně, protože se dlouho sám považoval za outsidera. A nechtěl jím zůstat.

Na světové Univerziádě ve Vídni 1952 tenhle Doubek překvapil skvělým stříbrem v rychlobruslařském sprintu na 500 m, ujel přitom i světové legendě Sovětu Grišinovi.

Počátkem roku 1953 byl v pražském sportovním klubu ÚDA – předchůdci pozdější Dukly, jediný sportovec, o kterém se vědělo, že je víc než cyklista rychlobruslař. Kluk z Prahy, 22letý Jaroslav Doubek.

Jenže se nevědělo, jak to s tím Doubkovým rychlobruslením bude dál. Jak to vlastně bude dál s československým rychlobruslením.

Naštěstí se zrovna soudruzi soupeři v Sovětském svazu rozhodli vybudovat vysoko v kazašských horách, v místě řídkého vzduchu a tuhých spolehlivých zim, 400 metrový ledový ovál – rychlobruslařskou základnu Medeo. Aby tak dokázali konkurovat světu. A překonávat i ty západoevropské soupeře, pro které nebylo těžké připravovat se dosud například v ideálním prostředí ledových drah ve švýcarských velehorách. Nebo Skandinávce, Američany, Kanaďany...

Vltava, česká rychlobruslařská pramáti, regulovaná, svazovaná stále víc stavbami přehrad, bohužel přestávala v Praze zamrzat. Na rozdíl od časů před půlstoletím, na počátku padesátých let století 20. už nešlo fotografovat pod Vyšehradem idylický obrázek rychlobruslařů, závodících před tisícovkami diváků. Voda ve Vltavě už začínala být i v zimě příliš teplá. A je dodnes.

Soudruzi v Sovětském svazu ale rychlobruslení – sport i pro masy na zdravém vzduchu podporovali.

A tak vedení československého sportu, spolu s armádou přijalo rozhodnutí: z nováčků, kteří budou rukovat na vojnu, a budou mít výsledky na kole a možná i nějaké zkušenosti s rychlobruslemi, postavíme vedle Jaroslava Doubka tým.

Narukovali Zdeněk Fiala, Bohumil Jauris, Stanislav Ložkov, Jiří Opavský, Jiří Schöppe. Hoši z Prahy, ze středu či jihu Čech, posledně jmenovaný z Brna.

Kola měli na vojně s sebou a rychlobrusle jim na zimu sehnal trenér, ustavený na podzim: Alois Pik.

A vojenským rozkazem byla tato jednotka zvláštního určení přesunuta na několik měsíců z Prahy na Vysočinu. Aby pár metrů od historické zemské hranice Čech a Moravy, v městečku zapadlých vlastenců Svratka, vlastnoručně vybudovala oficiální první poválečný československý rychlobruslařský stadión.

Už samotné hledání jeho místa a budování v chladném, ale přece jen nějak ještě od západu i od východu země dostupném regionu, bylo pro bruslaře skvělou motivací. A taky tréninkem. Další tréninky ordinoval denně horlivec Pik.

Špička československých rychlobruslařů tak vlastně poprvé v historii zažívala více než půlroční soustředění, v dnešní terminologii: dlouhodobý kemp.

Dokonce na pár desetiletí, vlastně až do smrti, si ho ve Svratce prodloužil jeden z toho týmu, Jiří Schöppe. Který se tam zakoukal do děvčete a šťastně oženil. Což mělo mít do budoucna i pro čs. rychlobruslení příjemné následky, ale – o tom jindy, to už je na trochu jiné téma.

Zavzpomínejme na zimu 1953/1954

Byla tuhá, i jinde po republice. Do Svratky nově nastříkaný zamrzlý ledový ovál lákal další, už nejen rychle bruslící cyklisty. Čs. rychlobruslení prožívalo historickou zimu, stavělo se na nohy. Rychlobruslili chlapi i ženské.

V té zimě byli přední čs. rychlobruslaři 72 dnů na přírodním ledu: do té doby u nás nevídáno, neslýcháno! Vytvořili více než stovku národních rychlobruslařských rekordů. Přesně 102.

A když na závodech v Alma-Atě v únoru zabruslil sprinter Jaroslav Doubek 1000 m za 1:27,8 min., byl to v tu chvíli i světový rekord. První světový rekord čs. rychlobruslaře.

Ten den do sportovního památníku: 12. 1. 1955.

Nevadí, že měl jen kraťounké trvání. Byť bez razítka - byl. (Ještě před koncem závodu, za božského počasí, rychleji zabruslili tři domácí reprezentanti. Oficiální rekordní certifikát samozřejmě FIS vystavuje jen v závodě nejrychlejšímu. Dostal ho Grišin – za úžasných 1:22,8 min. Světový rekordní čas na dalších 12 roků! „Nezáviděl jsem to Jevgeniji Grišinovi – stal se pro mě kamarádem i sportovním vzorem,“ vzpomínal Doubek po letech. To už Grišinovi patřila i 4 olympijská zlata.)

V šestapadesátém byl sport pod ÚDA škrtnut. Rozstěhován jako například cyklistika nebo prakticky zrušen, co se stalo rychlobruslení.

Při rychlobruslařském MS 1957 sprintoval Doubek na pětistovce pátý nejrychlejší.

A další světový rekordní čas v čs. rychlobruslení přidala až o 50 let později jiná generace. Zdeněk Haselberegr, Pavel Kulma, Milan Sáblík ml. Tito kluci zabruslili juniorský svěťák v kanadském vysokohorském Calgary. V nové disciplíně team pursuit, stíhačka družstev. Vesměs juniorští svěřenci trenéra Petra Nováka.

Toho Petra Nováka, který – když mu bylo sotva šest let - na podzim i v zimě 1953/1954 doma ve Svratce těm manévrům dospěláckých rychlobruslařů přihlížel. Okouněl mezi těmi vojáky ve sportovním zvídavě i proto, že ho zajímaly nejen jejich neobyčejně dlouhé rychlé brusle. Ale možná ještě víc to, proč se za těmi kluky chodí dívat jeho starší sestra. Ségra se zakoukala do rychlobruslaře. A malý Péťa do rychlobruslení.

Dnes už víme – oba doživotně

Československé rychlobruslení jako vlastně trochu samostatná armádní jednotka ale v dalších letech už tolik příznivců mezi stratégy čs. sportu nenašlo. Nedokázalo – na rozdíl od zahraničí – prosadit umělé zaledování aspoň jednoho dlouhého oválu. Ve velkých městech v Československu, později i v ČR, lobovaly úspěšněji pro své stadióny jiné sporty.

Na přírodním ledu vysočinského oválu ve Svratce, na ledu, stříkaném za nocí už dávno svrateckým domorodcem Jiřím Schöppem, ještě stihl Petr Novák první rychlobruslařské tréninky a závody své talentované žákyňky Martiny Sáblíkové. Už víc než desetiletí už tam ale dlouhý led nebývá.

Svratecký ovál je na tom dnes vlastně podobně jako obří stadión na pražském Strahově: i na něm závodívali rychlobruslaři o přeborníka Prahy nebo mistra republiky... Když se nastříkalo, když zamrzlo.

Když...

„Ale stejně jsem rád, za to všechno, co jsem zažil se sportem jako mladík; s rychlobruslením v naší zemi především ve Svratce a ve Žďáru. Než nám soupeři na umělém ledu pořádně odjeli. A tím víc jsem šťasten, stejně jako moji vrstevníci, že jsme se dočkali s Martinou Sáblíkovou tak krásných českých rychlobruslařských časů! Martině pokaždé u televize z domova v Jindřichově Hradci držím palce a gratuluji. Všem kolem ní. A byl bych moc rád, kdyby náš rychlobruslařský svaz vybojoval a postavil všem následovníkům moderní stadión – neopakoval chybu svých předchůdců před půlstoletím. Bez dlouhého umělého ledu v zemi jsou to zbytečná rychlobruslařská muka: pro závodníky, mládež i fanoušky…“

Řekl nám první československý rychlobruslařský rekordman Jaroslav Doubek jen pár hodin poté, když Martina Sáblíková s Petrem Novákem na ZOH v Kanadě (2010) vybojovali první čs. zlatou medaili.

„Já jsem z ní tak šťastnej, jako kdyby ta placka byla moje. Myslím, že nejsem sám. Kdyby věděl, kde už se u nás staví ten nový rychlobruslařský stadión s umělým ledem, anebo dokonce hala, rozjel bych se tam na brigádu ještě dnes,“ dodal pohnutě. Ale i rezolutně.

Spálil se, když nějaký čas doufal, že by moderní uměle chlazená dlouhá rychlobruslařská dráha mohla v naší zemi vzniknout ve Žďáru nad Sázavou. I proto tam nějaký čas žil, trénoval rychlobruslařský klub Žďasu.

Chyba jeho generace, která nedokázala prosadit v Československu uměle chlazený dlouhý ovál, když už i na Vysočině začaly být zimy vrtošivé a největší soupeři houfem utekli do rychlobruslařských hal, mrzí. Roky. A nikdo ji nemůže vzít zpátky.

Martina už vybojovala čtyři další olympijské rychlobruslařské medaile pro naši zem.

A natěšen je kdekdo na pokračování za půl roku při zimní olympiádě v Koreji.

Poslední rozloučení s Jaroslavem DOUBKEM, mistrem sportu Československé republiky v rychlobruslení, proběhne v pátek 28. července  2017 v 11 hodin ve Smuteční síni v Jindřichově Hradci.

(ptr, SportovníListy.cz, foto: Zlaté brusle rychlobruslení)